Takoví jsme byli - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

18. září 2002, 00.00 | Třicet měsíců "života" má za sebou virtuální World Webphoto Gallery. Na oslavu malého jubilea si její provozovatelé vybrali lahůdku – snímky české autorky, jejíž hvězda se naplno rozzářila až po odchodu do exilu v sedmdesátých letech. Nyní patří dílo Markéty Luskačové do zlatého fondu britské dokumentární fotografie. A téma výstavy? Děti a jejich svět!

”Ve slovenských kopcích poblíž středověkého města Levoče jsem jednoho letního odpoledne roku 1965 pozorovala unaveně vyhlížející skupinu lidí, kráčejících po prašné cestě. Někteří muži a ženy kulhali. Zpívali, modlili se a nesli kříž. To setkání změnilo můj život.“

Tak nějak se udála proměna socioložky ve fotografku v podání Markéty Luskačové (*1944). Poutníci, které si jako příklad tradiční lidové religiozity na středním a východním Slovensku tehdejší studentka Institutu novinářství a osvěty Karlovy univerzity v Praze vybrala pro ilustrační část své diplomové práce, byli sice jejím prvním fotografickým souborem, avšak již natolik emotivně i umělecky zralým, že své autorce později vynesl mezinárodní uznání. Luskačová se nikdy netajila tím, že velkým přínosem na začátku její cesty k fotografickému mistrovství byly rady dvou legend české fotografie - Josefa Sudka a Josefa Koudelky. Zejména druhý z nich, autor proslulého cyklu o životě Cikánů, podpořil její zájem o sociální dokument, jenž zůstal hlavní náplní tvorby Markéty Luskačové i poté, co vystudovala FAMU.

Odchod do Anglie počátkem 70. let přinesl fotografce významné nové téma: svět dětí. Můžeme se jen dohadovat, zda prvotním impulsem byla změna společenského prostředí od politické tenze v Československu 60. a 70. let ke stojatým vodám tradiční demokracie v Anglii, jíž Luskačová prošla, anebo ji takto nasměrovalo narození vlastního dítěte. Jisté je, že i v novém prostředí byla schopna proniknout mezi špičku ve svém oboru: pracovala na objednávku renomovaných organizací (agentura Magnum, Arts Council of Great Britain), zvítězila v soutěži Portrét Londýna, vypsané magistrátem tohoto města, prezentovala své práce ve známých výstavních síních (Victoria & Albert Museum London) a časem se přiřadila i k představitelům vynikající britské dokumentaristické školy.

Pro svou jubilejní, třicátou výstavu si fotografie dětí, pořízené Markétou Luskačovou, vybrala i virtuální World Webphoto Gallery, která se zaměřuje na díla osvědčených kvalit. Zároveň se nejedná o první výstavní soubor, věnovaný dětem, který se v této galerii objevil – v prosinci roku 2000 zde byly pod společným názvem Síla věku uvedeny fotografie Dagmar Hochové, z nichž většina byla tematicky orientovaná na dětský svět. Současná expozice, nazvaná jednoduše O dětech, návštěvníkům představuje 27 černobílých snímků. Titulky chybí, ale přesto si lze domyslit, že byly pořízeny v širším časovém a jistě i geografickém rozpětí. Připomeňme si, že autorka cíleně fotografuje děti zhruba od roku 1976 – v Anglii, v českých waldorfských školách, při masopustu v Roztokách, na Slovensku, v Irsku, roku 1998 dokonce v Austrálii. Identifikace prostředí, kde se drobné příběhy Luskačové odehrávají, je možná díky rozdílným reáliím; naopak jejich malí aktéři jsou všude stejní – bezprostřední, hraví, rozpustilí.

Jaký je první dojem při pohledu na fotografie? Absence myšlení „dospěláka“. Luskačová svou empatií do dětského světa jako by z hlubin času přivolávala vlastní pocity, nápady a myšlenky. Hry a škádlení malých nezbedů tu zpovzdálí nesleduje káravým zrakem vychovatel, ale ve středu dění se ocitá dušička, jíž žádný ztřeštěný nápad není cizí. Stejně jako o téměř generaci starší Hochová dokáže Markéta Luskačová místo estetizujících obrazů nebo momentek z rodinného alba vydat plnokrevné svědectví o společenství, které sice okusil každý z nás, ale málokdo si do něho přes umělé bariéry sociálního zařazení dokázal ponechat otevřená vrátka. Snímky působí malinko chaoticky, stejně jako jsou zdánlivě neuspořádané dětské aktivity; musíme je doslova rozplést, což nás donutí se jimi zabývat do hloubky, ne je pouze přelétnout očima. A pak se dostaví efekt – pocit, jako bychom byli na okamžik vrstevníky dětí z fotografií, schopnost znovu prožít obrovskou radost z věcí pro dospělé marginálních, hltat dobrodružství a držet pospolu při povedených kouscích.

Markéta Luskačová fotografuje na první pohled, spontánně, lehce. Jako by na tom, udělat záběr hrajících si dětí, vlastně nic nebylo. A právě to je dokladem umělecké zralosti: navázat s caparty kontakt, ale nezasahovat do jejich aktivit, umět vyčkávat a zmáčknout spoušť fotoaparátu ve správný čas. Tak vznikají zdánlivě lehce nahozené, idylické scény plné impulsivity, hravosti, ale i naivity a vážných dětských obav.

Na tichou otázku, proč jsou fotografie Markéty Luskačové tolik působivé a silné ve své přesvědčivosti, asi nejhezčím způsobem odpověděl teoretik Gerry Badger: „Prvotním obsahem jejích děl jsou každodenní projevy toho, jak spolu lidé žijí a vzájemně reagují, jak se stavějí ke každodennosti a jak se potýkají s často bolestným vlastním životem. V popředí jejího zájmu jsou věčné pravdy, což je pojem, který v posledních letech poněkud vyšel z módy.“

(Markéta Luskačová: O DĚTECH, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3. 10.)