Tip na výstavu v Leica Gallery Praha: Vladimír Birgus „55“ - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

11. května 2009, 06.00 | Navštívili jsme výstavu „55“ známého nestora české fotografie Vladimíra Birguse, která probíhá v malebném prostředí pražské galerie Leica. Vystavovaný soubor barevných a černobílých fotografií pochází z tvůrčího cyklu „Cosi nevyslovitelného“, na kterém autor systematicky pracuje od roku 1973. Více informací najděte v našem článku.

V klidném prostředí pražské galerie Leica je do 17. května 2009 k vidění zajímavá výstava 24 fotografií od významné persony české fotografie Vladimíra Birguse. Vladimír Birgus je renesančním člověkem české fotografické kultury, které se mimo jiné účastní jako respektovaný teoretik, fotograf, pedagog, kurátor a organizátor výstav nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí.

Vlastní výstava „55“ (cifra „55“ v názvu symbolizuje aktuální věk autora) v pražské galerii Leica zahrnuje z větší části barevné fotografie, které představují určitý průřez autorovou tvorbou za posledních 5 let, které uplynuly od jeho poslední výstavy v Praze. Z menší části jsou také na expozici k vidění některé černobílé snímky, které byly pořízeny v 70. a 80. letech minulého století. Spojujícím elementem všech vystavených fotografií je fakt, že snímky konceptuálně náležejí do tvůrčího cyklu „Cosi nevyslovitelného“, který fotograf vytváří formou „subjektivního dokumentu“ (tímto příměrem mnozí recenzenti charakterizují tvorbu autora) od roku 1973.

Vystavované fotografie byly vytvořeny na různých místech světa, nejčastěji v prostředí velkých metropolí. Pestrá geografická „paleta“ míst, kde byly tyto snímky pořízeny, však není podstatná, protože na snímcích je patrný dominantní záměr autora specificky zachytit běžné děje, které se mohou odehrávat kdekoli v dnešním globalizovaném světě.

Autor v rámci zmíněného tvůrčího cyklu používá specifický způsob tvorby, který se vyhýbá tradičnímu „dogmatu“ dokumentární fotografie, v rámci kterého je fotografie pojímána jako sdělovací medium referující o odehrávajících se společenských a politických událostech či potřebě fotografa čitelně okomentovat zachycené skutečnosti. Birgus se tak ve svých nijak nearanžovaných fotografiích snaží v divákovy vyvolat určité emoce, které je sice snadné prožívat (pocity napětí, tajemna, z jakéhosi „snového dramatu“), avšak které je velmi obtížné rozumově interpretovat. V tomto smyslu je pojmenování cyklu fotografií jako „Cosi nevyslovitelného“ naprosto adekvátní.

Klíčovým charakteristickým prvkem vystavených fotografií je snaha fotografa převést zachycené běžné děje do roviny určitých symbolů (např. na jedné fotografii jsou zobrazeny nákupní košíky, jenž se ve zvláštním osvětlení jeví jako jakýsi posvátný artefakt víry v konzum), které ilustrují autorův kritický postoj ke světu. Birgus coby hlavní tvůrčí prostředky na svých fotografiích používá silnou kompozici, syté až křiklavé barvy a vlastní expozici snímku, která preferuje výrazně kontrastní zobrazení světel a stínů. Do stínů se na fotografiích autor mnohdy „nebojí“ ani zahalit obličeje vystupujících postav, protože kontury postav pak na snímcích působí o to výrazněji. V poslední řadě je motiv na fotografii zachyceného stínu specifickým znamením existence obklopující reality, v rámci které se běžné děje odehrávají. Tato obklopující realita se z části dostává do výřezu uvedených snímků a tím podpůrně působí na jejich celkovou autenticitu. Dojem z Birgusových fotografiích, jež jsou zařaditelné do jakéhosi žánru „subjektivního dokumentu“, také posiluje fakt, že na některých snímcích (například snímek ženy za okénkem autobusu aj.) je zachycen (možná záměrně) stín samotného autora, coby pozorujícího subjektu a svědka daného okamžiku.

Motiv specifické tonality stínů, jakožto výrazného obrazový elementu vyskytujícího se ve většině vystavených fotografií, vytěsňuje na snímcích zachycené výřezy z obyčejného městského života někam do oblasti neurčitého dramatu, který se odehrává jakoby na okrajích námi vnímané reality (termín „Okraje reality“ jako první u Birguse použil již zesnulý polský kritik fotografie Ireneusz Zjeżdżałka). Právě tyto „okraje reality“, ve kterých přerůstá Birgusem zachycená běžná realita až do roviny znepokojujícího „tajemna“ a jenž dávají snímkům v očích diváka mnohoznačný význam, jsou tím nejsilnějším elementem celé výstavy.

Z Birgusových fotografií, jenž jsou k vidění na zmiňované výstavě, lze vycítit, kromě mysteriozních prvků, také snahu autora nastavit současnému globalizovanému světu kritické zrcadlo, ve kterém se může zrcadlit určitá samota, nuda, úzkost, prázdnota či nevědomá vykořeněnost lidí, žijící v podmínkách dnešního globálního světa. Prázdno současné kultury městského života, které může vyplývat z permanentní existence v podmínkách konzumním přebytku a jenž autor svými snímky divákovi podprahově předkládá, kontrastuje s tvorbou jiných autorů, kteří například zachycují na dokumentárních snímcích úzkost plynoucí ze života v bídě a nedostatku. V tomto kontextu se tvorba Vladimíra Birguse jeví spíše jako subjektivní dokument, který dbá více o evokování určité emoce plynoucí ze zachycených reálných dějů na snímku, než o pouhý dokumentární přepis reality, viděné před objektivem fotoaparátu.

Lidé zachycení na Birgusových fotografiích jsou si zdánlivě cizí, ale přesto mají k sobě v očích autora vztah v dané konstelaci reality, alespoň v době stisku spouště. Divákovi autor předkládá mimo jiné zastřenou únavu z života v prostředí městského konzumu. Tato únava může plynout z života v nadbytku a snadném ukojení běžných potřeb. V tomto autorově způsobu subjektivně dokumentovat okolní realitu je možné nalézt určité paralely s tvorbou věhlasné americké fotografky Diane Arbus, která byla, jak autor sám v jednom rozhovoru prozradil, Birgusovým velkým vzorem v dobách začátku jeho fotografické kariéry.

Přestože autor na snímcích nic nearanžoval (podle svých slov jen trpělivě vyčkával s určitým tvůrčím záměrem na vybraných místech až přijde ten správný okamžik), hraje vše podstatné na fotografiích rozhodující roli v celkovém vyznění snímku. Často pomocí promyšleného rozmístění vedlejších barevných prvků autor působivě vyvažuje celou kompozici snímku (např. fotografie malého chlapce s červenou u akvária, v jehož odraze se zrcadlí muž s červenou bundou apod.). Výrazné barvy, kterými oplývá většina vystavených fotografií, Birgus nezřídka využívá k přitáhnutí divákovi pozornosti kýženým směrem k hlavnímu objektu (například červené auto, které stojí za lavičkou, na které je na fotografii zachycen spící muž apod.). Často je rozhodující i samotný výraz osoby na snímku, který vdechne fotografii onu mysteriózní atmosféru (např. fotografie zachycující na ulici chmurně zamyšleného muže ze Šanghaje).

Malé postavy osoby v pozadí záběru některých snímků si vynucují divákovu pozornost i v přítomnosti hlavního motivu na fotografii (například osoba zabírající na snímku dominantní prostor – viz snímek ženy, která na pláži ve společnosti ostatních lidí stojících ve strnulých postojích píše někomu z telefonu textovou zprávu aj.). Tento jev lze interpretovat jako autorovu snahu na svých fotografiích zachytit určitou „sterilitu cizosti“, která se „krystalizuje“ na ulicích velkých měst, kde se každý den míjejí tisíce lidí, kteří se nikdy neznali a jenž se už asi nikdy nepoznají. Na některých snímcích je patrné, že fotograf rád pracuje s odrazy ve výlohách, kde se svět jakoby štěpí do několika paralelních částí, jenž se v rozhodujícím okamžiku globálně propojují v autorově zastřešujícím vhledu skrze objektiv fotoaparátu.

Autor se tímto způsobem fotografické práce vyhýbá tradičnímu „dogmatu“ dokumentární žánru, v rámci kterého je fotografie pojímána především jako sdělovací medium, objektivně referující o odehrávajících se společenských a politických událostí. Vladimír Birgus se ve svém dlouhodobém tvůrčím cyklu „Cosi nevyslovitelného“ snaží vzbudit v divákovi pocit nejistoty, který může vést k plejádě otevřených otázek, týkajících se toho, co je vlastně na snímcích znepokojujícího a proč, na které si každý divák musí odpovědět sám za sebe.

Jako jedna z nejsilnějších fotografií této výstavy se jeví snímek spícího muže na lavičce, před kterou jsou na zemi vidět stíny dalších osob (včetně autora), jenž ilustrují daný výjev jako dramaticky tíživý sen. Další snímek, který dlouho poutal naši pozornost, byla fotografie muže spícího u bazénu poblíž velké zaoceánské lodi. Tato fotografie vyniká svojí precisní kompozicí a zvláštní atmosférou, která je přítomna i na dalších snímcích uvedené výstavy.

Na Birgusových fotografiích vystupují zachycené osoby sice ve všedních rolích svých životů, ale v kompoziční „režii“ autora se stávají na snímku součástí jednoho velkého představení rozhodujícího okamžiku. Možná, že v případě výstavy „Vladimír Birgus 55“ je spíše vhodné tento příměr „rozhodující okamžik“ vyměnit za poněkud výstižnější označení „rozhodující emoce“, které s vizuálním obsahem celé expozice koresponduje více. Celkově Birgusova výstava „55“ nabízí divákovi s vytříbeným vkusem velmi hodnotnou podívanou a proto je dobré si ji nenechat ujít.

Výše zmiňovanou výstavu „Vladimír Birgus 55“ můžete shlédnout v Leica Gallery Prague (Školská ulice 28, Praha 1, otvírací doba denně od 11 h do 21 h) do 17. května 2009.