Uhranut Picassem - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

20. května 2003, 00.00 | Nekonvenční osobnost Pabla Picassa byla jistě fascinujícím objektem: pro obdivovatele svého díla, pro jiné příslušníky uměleckého světa, pro ženy, pro hltače zpráv ze života slavných … Jeho charismatu podlehl i francouzský fotograf André Villers, který vystavuje vlastní výběr černobílých portrétů svého slavného přítele i dalších klíčových postav francouzského uměleckého světa druhé poloviny minulého století v Obecním domě.

To, co si expozice, nesoucí prostý název „Picasso a jiní umělci“, nese v podtextu, je emocionální posun, který od oněch zhruba padesátých let, kdy Villers fotografie pořídil, prodělalo umělecké prostředí na všech kontinentech. Dnes, kdy se vlivem zábavního průmyslu, velkovýroby umělých hvězd a rostoucí moci bulvární prezentace skutečnosti velká část tohoto prostředí blíží téměř polosvětu, je vskutku těžké si představit, jakou úlohu ve společnosti hrály i takové umělecké „profese“ jako básníci, sochaři či interpreti klasické hudby. Dnešnímu vnímání, infikovanému šoubyznysem, je rovněž vzdálený třeba fakt, že uznávání a populární mohli být i umělci, působící skrznaskrz důstojně, bez různých nápadných atributů, u nichž je zřejmé, že jejich snahou rozhodně nebylo nechávat co týden přetřásat své soukromí v médiích.

Jistě by se našly i výjimky, jako například právě ústřední postava vystavované kolekce nebo Salvádor Dalí, ale u těch excentričnost, která ostatně proti dnešním zvyklostem byla přece jen poněkud krotká, jaksi patřila k poznávacím znamením. A přestože Villerse poutalo k Picassovi přátelství, jež trvalo od roku 1953 do malířovy smrti, fotografa ani nenapadlo na snímcích zastírat plebejství a jistou dětinskost obdivovaného génia.V tomto směru nelze než souhlasit se slovy teoretičky Anny Fárové: „Byl pokorným svědkem přítomným v přátelské důvěře.“

Právě tato upřímnost je pravděpodobně také tím, co činí Villersovy portréty Pabla Picassa osobnějšími, a vyděluje je z množiny dalších, které sice splňují kvalitativní požadavky, ale postrádají onu bezprostřednost. Výstavní kolekce obsahuje dost charakteristických portrétů, u nichž se dá odhadnout Villersova hluboká vnitřní angažovanost, jaká může provázet pouze dlouholetý kontakt fotografa s jeho objektem, nebo přinejmenším osobnostní souznění. Zároveň bychom tam však našli i takové, jež jsou důsledkem jakéhosi Villersova „sběratelství“ slavných jmen, které Anna Fárová bezděky potvrzuje: „Villers je přítelem a ctitelem umělců a básníků.“ Dá rozum, že navázat skutečně důvěrný přátelský vztah se zhruba třicítkou dalších kumštýřských osobností, jejichž fotografie výstavní soubor obsahuje, nadto ještě z různých zemí (zastoupeny jsou i české celebrity: Sergej Machonin, Fárovi a Jiří Kolář) není v psychických silách jednoho člověka. Výsledkem jsou potom záběry velmi realistické, kde se autor snažil menší vnitřní angažovanost „nastavit“ ušlechtilostí výtvarné stránky (Svjatoslav Richter) či osvědčenými vnějškovými efekty: například soustředěním se na výraz očí (fascinující Le Corbusier). Mám podezření, že i ozvláštnění speciálními fotografickými technikami, zejména tzv. Sabattierovým efektem, má v některých případech hlavně pomoci odlákat pozornost od nevýraznosti obrazu.

Pokud však přijdete cíleně „na Picassa“, budete s nejvyšší pravděpodobností nadšeni. Je zřejmé, že v tomto případě nechal malíř Villerse skutečně vstoupit do svého života. Svědčí o tom nejen zachycené taškařice, nýbrž – a to zvláště – snímky, které Picassa zachycují v tak bezprostředním rozpoložení, jako by přítomnost jiného člověka ani nevnímal: při siestě v houpacím křesle s nezbytnou cigaretou, při práci v ateliéru, se soustředěným či naopak prázdným pohledem do dáli, během práce ve filmovém ateliéru, v přítomnosti vlastních dětí…

Ať se jedná o záběry aranžované nebo spontánní, pozná se na nich autorova hluboká znalost řemesla. Zároveň vyjadřují jeho obdivuhodnou schopnost předat divákovi vlastní nezkreslený vjem. Nikdy se nejedná o nudnou apoteózu – slavný malíř je často oblečen velice podomácku, někdy je dokonce do půli těla svlečený, a i lehce chaotické prostředí okolo připomíná, že byl „přistižen“. Fotografie jsou životné a barvité v symbolickém slova smyslu: ukazují Picassa jako charismatickou osobnost i člověka se smyslem pro humor. Divák jistě ocení Villersovu obrazovou, fotografickou i tematickou invenci, vynalézavou kom pozici a zejména práci se světlem, které dodává snímkům napětí.

Výstava třiasedmdesátiletého umělce, který prezentuje své práce v Praze již potřetí (po letech 1968 a 1994), potěší zejména obdivovatele klasického portrétního umění. Navíc vyzařuje i jakýsi závan, směsici pravé francouzské nonšalance, bohémství a šarmu, která vlivem popkultury pomalu a nenávratně mizí.

(André Villers: PICASSO A JINÍ UMĚLCI, Jídelny Obecního domu, náměstí Republiky 5, Praha 1, po-ne 10-18, vstupné plné 60/rodinné 90/snížené 30/ skupinové 20, do 1. 6., podle dodatečné informace pořadatele bude výstava z provozních důvodů uzavřena 20.-29. 5.)