Umí, a ještě za to chce peníze! - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Nemec

Nemec

23. dubna 2004, 00.00 | Spolupracuje se světovými fotografickými agenturami, vystavoval v New Yorku, Soulu i Stockholmu, ale i na současném nejprestižnějším fotofestivalu ve francouzském Perpignanu. Dvakrát byl oceněn v rámci World Press Photo, pracuje pro UNICEF, a jeho snímky se pravidelně objevují v takových periodikách, jako jsou Der Spiegel, Paris Match, New York Times Magazine či Playboy. Tomki Němec, český fotograf.

Výčet v úvodu byl samozřejmě jen přehledem nejzářivějších úspěchů a aktivit. Slušelo by se do nich zahrnout třeba ještě to, že se Tomki Němec (*1963) v únoru letošního roku stal vítězem grantu slovenského Institutu pro veřejné otázky na vypracování Obrazové zprávy o stavu země „Slovensko 004“. Nebo že jistý čas fungoval jako jeden z „dvorních“ fotografů prezidenta Václava Havla. Což mu, kromě úspěchu s jeho fotografií na novinářské soutěži World Press Photo v roce 1991, vyneslo i obvinění časopisu TÝDEN, podle něhož údajně reagoval na vyšší poptávku po fotografiích bývalého prezidenta v souvislosti s jeho odchodem z funkce výrazným zvýšením ceny snímků.

Fotograf osobitého výrazu se stal hostem internetové World Webphoto Gallery, která jeho výstavou symbolicky oslavila čtyři roky svého trvání. Mimořádnost výroční expozice podtrhlo i zvýšení počtu vystavovaných prací o zhruba jednou tolik, než kolik jich běžné výstavy této galerie mívají. Uvidíte tedy padesát čtyři černobílých fotografií, které jsou - opět netradičně - rozděleny do čtyř tematických okruhů. Název výstavy Děkuji, pane profesore, odkazuje na Němcova studentská léta na FAMU, kde fotograf Ján Šmok po jistou dobu vedl katedru fotografie. A ačkoli náš autor ze školy předčasně odešel („Byl to dost divný podnik na můj vkus“, jak sám říká), stačil ještě profesor Šmok zásadním způsobem ovlivnit jeho další fotografický vývoj.

Stejně jako on je i Tomki Němec z rodu těch tvůrců dokumentární a reportážní fotografie, kteří nedokáží pracovat bez emocí. Ať snímá Václava Havla, s nímž ho jistě pojí vzájemné sympatie, neznámé babičky v šátcích v pro nás exotickém Banátu, nebo lidi na vozíku, vždy z jeho pohledu vycítíme osobní angažovanost, zájem. Záběr je pro něj dost dobrý pouze tehdy, když ho může prodchnout svou empatií. Chladný kalkul, případně stejně chladná atraktivita jsou mu pojmy velmi vzdálenými. Někdy se i trochu zdá, že riskuje, neboť se nerozpakuje vyfotografovat zcela obyčejnou, banální situaci. Nad jiným snímkem zase přemýšlíte, zda autor nemohl zvolit lepší úhel, jinou kompozici, zaostření, zkrátka obraz se zdá být pořízen příliš ve spěchu. Na druhý pohled je ale zřejmé, že Němcova spontaneita je tím vonným kořením, a že právě určitá „nedokonalost“ dává záběrům jiný rozměr. Zrcadlí totiž lidskou existenci: někdy uhnětenou lépe, někdy hůře, ale pokaždé neopakovatelnou.

Tomki Němec ví, že všednost a banalita patří k lidskému životu. Což paradoxně nejlépe dokazují jeho snímky z posledních dní prezidentského úřadování Václava Havla. Nikde jinde není lépe vidět kontrast mezi leskem státníkovy aktivní služby, kterou veřejnost vnímá nejsilněji, a okamžiky, kdy se mění v soukromou osobu. Já osobně si pokaždé vychutnávám zdánlivou „obyčejnost“ námětu, kterou však autorova profesionalita a zejména jeho charisma mění v zážitek, jenž snad lze přirovnat jen k údivu člověka s pěti dioptriemi, poprvé v životě si nasadivšího brýle. Amatérský fotograf by zdokumentoval situaci, maximálně ještě osoby; umělec umí poukázat na netušené spojitosti, vdechnout scéně určitou symboliku, gradovat ji a přesvědčit, že ač je všední, už nikdy se nebude opakovat.

A je zcela jedno, kde se odehrála. Možná, že není ani důležité, kdy se odehrála. To si uvědomíte zejména po shlédnutí prvního z výstavních souborů, v jehož případě by asi nikdo nehádal, že zobrazuje evropský venkov počátku 21. století. Je tomu tak, i když snímky ze života benátských Čechů připomínají spíše českou vesnici tak před osmdesáti lety. Podle fotografova vnitřního souznění s jeho modely si ale dovedu představit, že sem nepřijel jako bohatý krajan, který bez ostychu hledá materiál pro svou práci, samozřejmě nejdůležitější na světě. Nemám to zprofanované slovo příliš v lásce, ale myslím, že nejedny dveře mu tady otevřela jeho pokora, s níž vnímá lidi kolem sebe. Právě proto, že v sobě nemá reportérskou sebestřednost, a dokáže odhadnout, jak draze vykoupená je někdy schopnost uživit se. Němec nekrade momenty, nýbrž zachycuje příběhy.

Malým skvostem třetího výstavního souboru, v němž jsou soustředěny snímky z devadesátých let, které si autor oblíbil, a zároveň drsně výstižným dokladem výše řečeného, je fotografie kubánského pionýra. Zdá se, že hezký černošský chlapec zvědavě hledí do objektivu – co dál? Vzápětí pochopíme: za touto „nadějí Fidelova národa“ je vidět špinavý chodník s odpadkovým košem, před nímž bezvládně leží zdechlina psa. Němec zaostřil právě na tuto odpudivou a žalostnou část scenérie, zatímco pohled chlapce v bělostné košili a s šátkem kolem krku je lhostejný a míří kamsi mimo objektiv. Působí to divně. A není vlastně „divná“ celá ta země? Mohl Tomki Němec tuto „divnost“ vyjádřit lépe? Sotva.

Fotografie Tomkiho Němce jsou plné naděje, zázračné obyčejnosti, překvapivé symboliky. Občerství kolikrát značně vyprahlou lidskou duši citem a souzněním. A pokud tohle umělec dokáže, mají jeho díla mnohem větší cenu než tu, na kterou poukazují kritici z časopisu TÝDEN.

(Tomki Němec: DÍKY, PANE PROFESORE, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, v hlavním sále do 3. 5., pak ve stálé expozici)