Už je na Hradě! Nejlepší portrétista světa - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. března 2003, 00.00 | Devadesát čtyři let (1879-1973) žil slavný americký fotograf lucemburského původu Edward Steichen. Právě v tomto období se svět nejrychlejším tempem změnil k nepoznání. Steichen šel s dobou a jeho dílo kopíruje tyto zvraty. Symbolicky to lze vyjádřit tak, že jako umělec stojí rozkročen mezi pojetím skutečnosti, které ještě odkazuje na romantismus devatenáctého století, a zobrazením nesmlouvavé přímočarosti moderní doby. A kdo mu stál modelem? Třeba Greta Garbo, Winston Churchill, Charles Chaplin, Isadora Duncan ...

Devadesáti Steichenovými až na výjimky černobílými fotografiemi, zapůjčenými z unikátní kolekce Lucemburského národního musea dějin a umění (z celkového počtu 143 kusů), se můžeme až do 30. března pokochat v ideálních výstavních prostorách Leica Gallery Prague v objektu Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. Snímky pocházejí ze širokého časového rozpětí; nejstarší byly pořízeny rok před koncem devatenáctého století, nejmladší jsou z padesátých let.

Sledování vývoje umělcova stylu je vlastně obrazem jeho tvůrčí všestrannosti. „Považovat Edwarda Steichena za pouhého fotografa by bylo skoro totéž, jako kdybychom redukovali barevné spektrum na pouhou monochromii,“ říká výstižně William A. Ewing v katalogu k výstavě. Umělec byl totiž mimo jiné rovněž malířem, grafikem, tiskařským specialistou, galeristou, a muzejním kustodem. Co se fotografie týče, nebylo prakticky žánru, v němž by nedosáhl mimořádných úspěchů, ať už to byly fotografie umělecká nebo průmyslová, módní, portréty slavných osobností, krajina městská nebo venkovská, akty či choreografické studie. Podle Franka Crowninshielda, vydavatele značně snobského společenského periodika Vanity Fair, však byl především nejlepším portrétistou na světě. Právě tomuto žánru se Steichen začal věnovat velmi záhy, koncem 19. století, a to z velmi praktických důvodů: peníze, které dostával od svých přátel a známých za to, že je zvěčnil, vkládal podle vlastních slov do „seriózní výzkumné práce“ o funkci světla ve fotografii, jíž pak zasvětil celý svůj tvůrčí život.

Těžiště lucemburské sbírky tkví právě v portrétech a výběr v Leica Gallery představuje převážnou většinu z nich. Z umělcova raného období, jehož závěr se zhruba kryje s vypuknutím prvního světového válečného konfliktu, tu největší pozornost upoutají stylizované portréty dam z lepší společnosti, intelektuálek a umělkyň, zvláště hereček. Jsou to nádherné obrazy ženských zjevů v typických dekorativních secesních pózách, živoucí symboly, pro oči moderního diváka snad až příliš neskutečné a vyumělkované. Vyznačují se zejména dramatickým osvětlením, hlubokými stíny a měkkými světly, dávajícími vyniknout pouze tomu, na co kladl fotograf důraz. Ozvláštněním této skupiny je snímek matky s dítětem u rozkvetlého stromu (Mary and Her Mother) z roku 1905, který scénou, vytvořenou z nadýchnutých barevných skvrn, odkazuje na impresionismus. Pozoruhodné v této souvislosti je, že Steichen mnohem později vyřkl tato slova: „Byl jsem impresionistou, aniž bych o tom věděl.“

Jména portrétovaných žen už dnes téměř nikomu nic neříkají. Kdo například ví, že rodilá Italka Eleanora Duse byla ve své době největší rivalkou slavné francouzské herečky Sarah Bernhardt? Dvě vystavené podobizny zcela vystihují stylizaci umělkyně v dobové atmosféře: „Herečka se vznáší jako ektoplasma, Matka bolestná i chvějivé ztělesnění něžné duše,“ opět výstižně charakterizuje text katalogu. V případě portrétovaných mužů nezaváháme naproti tomu ani na chvilku: je zde například Richard Strauss, Theodore Roosevelt i Henri Matisse. Za nejcharakterističtější však považuji několik vysoce dekorativních podobizen, evokujících svým provedením staré grafiky či práce symbolistních malířů (např. portrét G. F. Wattse z roku 1903). Dlužno podotknout, že Steichenův piktorialismus byl profesionálně podpořen ovládnutím různých typů technik, jakými například byly platinotisk, gumotisk, kyanotypie, autochrom i zhotovování bromostříbrných pozitivů.

Steichenovo působení reportéra-fotografa v armádě za první světové války znamenalo také přelom v jeho tvorbě. Fotografie z tohoto období se vyznačují přesností, zklidněním emocí a soustředěním se na výpověď, rafinovanou jednoduchostí a čistotou, zřetelně ovlivněnými moderními uměleckými styly – konstruktivismem a kubismem. A přesto zde najdeme diametrálně rozdílná pojetí, jak lze ukázat na uměřeném portrétu Ruth Draper (1928-29), odstínově minimalistickém, kde je divákova pozornost zas a znovu upoutávána ornamenty, které vytváří okraj černého šátku na bělostných sepjatých rukou, a na podobizně Fay Wray (z téže doby), aranžované s neuvěřitelně kýčovitou naivitou. Nemohu opomenout portrét Charlese Chaplina z roku 1930, který vyniká nádhernou, odvážnou kompozicí. Do tohoto období však spadá i Steichenova bohatá činnost v oblasti reklamní fotografie; v expozici je k vidění například půvabná a na svou dobu jistě objevná upoutávka na Jergensovo (pleťové) mléko.

Snímků ze Steichenovy poslední tvůrčí éry, jež však nebyla o nic méně významná než obě předchozí, je zde o poznání méně. Mezi portréty jistě diváka zaujme obraz umělcovy manželky Joanny z roku 1959, neobyčejně působivý kontrastem civilního pojetí modelu a jeho umístěním do neskutečného, snového prostředí, vytvořeného prostým způsobem: žena se dívá přes okenní tabulku, na níž se zrcadlí odlesky vodní hladiny. Jako by se Steichen rozpomněl na své šedesát let staré piktorialistické práce a dal jim soudobou podobu.

Nelze se alespoň letmo nezmínit o žánru, který prochází celým obdobím umělcovy tvorby, a jehož intimitou Steichen vyvažoval své komerční zakázky. Jsou to zátiší, většinou s rostlinnými náměty, ze kterých jejich technická brilantnost a skrytá symbolika činí vážnou konkurenci portrétům. Z těch, které jsou v expozici, si pozornost zaslouží zejména jemný a harmonický záběr luční kobylky na pšeničném klasu, jenž je mimo jiné důkazem autorovy obdivuhodné práce se světlem.

Pro podrobný popis poměrně rozsáhlé, ale hlavně jedinečné výstavy zde není dostatek místa, a tak jen krátce: drobnou vadou na kráse tohoto nevšedního estetického zážitku je snad jen to, že u fotografií chybí český popisek, v české části jinak reprezentativně vypraveného katalogu (za velmi slušnou cenu Kč 99,-) rovněž postrádám překlad anglických a německých citací. Ale jinak: rozhodně doporučuji …

(Edward Steichen: FOTOGRAF, Leica Gallery Prague, Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, Praha 1, po-ne 10-18, vstupné 80/40, do 30. 3.)