V oparu smyslnosti - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

11. února 2002, 00.00 | Ženy Emanuela Kodeta byly plnokrevné, smyslné, jistě vášnivé ... Fotografie modelů, zejména právě žen, které si Kodet, pojem českého sochařství doby secese a symbolismu, pořizoval pro svou práci, vyzařují dodnes své přitažlivé kouzlo. Vidět je můžete právě nyní v Centru české fotografie v Náplavní ulici.

Kodetové jsou uměleckým rodem po několik generací a také v různých oborech. Jen málokdo nezná módního malíře a novodobého salonního dandyho Kristiána Kodeta nebo vynikajícího herce Jiřího Kodeta, představitele šarmantních a lehce dekadentních hrdinů. Stejnému věhlasu jako tito dva se v období před druhou světovou válkou těšil jejich dědeček, Emanuel Julian Kodet (1880-1955), který byl sochařem.

Speciálku Stanislava Suchardy na UMPRUM v Praze absolvoval roku 1903 sochou s expresivním, typicky secesně košatým názvem „Tvá láska, ženo, drtí“. Ve skutečnosti se mu žena postarala o inspiraci na mnoho let, a to nejen v oblasti sochařské. Do povědomí veřejnosti vešel také jako schopný malíř a dokonce i autor původního salonního interiéru někdejšího pražského kina Flora, které jako fungující známe už jen my, staří pamětníci. Ani to není všechno. Emanuel Kodet po sobě zanechal velké množství skleněných negativů fotografií, což byl způsob, jímž si sochaři či malíři běžně dokumentovali své modely. Tato původně jen pomůcka k vlastní Kodetově sochařské tvorbě (používali ji mimochodem i Alfons Mucha a Vojtěch Preissig) začala však díky nesporným kvalitám žít svým vlastním životem. Takto vzniklé unikátní fotografie, které dosud nebyly zveřejněny, vystavuje v současné době ve spolupráci s teoretičkou fotografie Annou Fárovou a Muzeem Kodet Tábor České centrum fotografie v Náplavní ulici.

Jaký byl tedy Emanuel Kodet jako fotograf? Především je nutno říci, že všechny snímky vykazují zřetelné sochařské pojetí, pózou i osvětlením. Oproti čistě fotografickým zvyklostem směřuje modelace tvarů světly a stíny k podtržení objemu, nikoli linií. Objekty fotografií i jejich kompozice napovídají hodně o vlastních pocitech autora, jehož vloha i k tomuto druhu umění je nesporná. Velká pozornost je věnována prostředí, v němž se zvěčnění modelu odehrávalo – ateliéru a jeho zařízení. Doporučila bych vám, abyste si jej bedlivě prohlédli také; kromě reprodukcí klasických děl, menších vlastních prací, sbírky lidové keramiky (všestranný Kodet v mládí vystudoval proslulou keramickou školu v Bechyni), pomůcek, jimiž sochař udržoval pózy svých modelů „živé“, ateliérového nábytku a jiných zajímavostí najdete na stěně i různé žertovné nápisy, vyvedené ornamentálně bohatým secesním písmem.

A pak modely. Protože jimi z devadesáti pěti procent byly ženy, hovořme raději o modelkách. I když do podoby dívek, které se tak nazývají dnes, by měly nepochybně daleko, většinou se jistě jednalo o ztělesnění ideálu půvabu své doby. Kodet však samozřejmě fotografoval také své mužské modely, a to několikrát i sebe, například jako nahého muže v bederní roušce, nesoucího na ramenou těžký balvan, jehož roli však v ateliérovém prostředí sehrála dřevěná bedna. Pokud si někdo sochaře představuje jako obtloustlého bohéma, může se na vystavených snímcích přesvědčit, že díky svému štíhlému, atletickému tělu si Kodet docela dobře vystačil jako model sám.

Ač vystavené akty pocházejí z let 1910 až 1930, nelze rozhodně říci, že by byly akademicky chladné. Zdá se dokonce, že Kodetův vztah k ženám byl velmi vřelý, což dokazuje jeho pojetí ženy a její krásy. Ženy Emanuelu Kodetovi nejsou samoúčelnými objekty erotiky, jejich více či méně obnažená těla jsou však doslova zahalena oparem smyslnosti. Můžeme se usmívat tomu, že v některých případech si fotografované děvče ponechalo punčochy (samozřejmě poplatné tehdejší módě), autorovi snímku však neupřeme, že, ač se snažil aranžovat pózy nevybočující ze stylu secese či symbolismu, vložil do nich mnoho z vlastní jistě velmi žhavé tělesnosti, vdechl jim život, který cítíme i přes propast více než osmdesáti let, nechal v nich zrcadlit opojení z krásného ženského těla, které, ač v klasickém hávu, působí nadčasově.

Kodet však zároveň věděl, že čas je neúprosný a nezastaví se ani před krásou. A právě tento fakt se prolíná jeho dílem, jako červená nit. Jeho objekty byly totiž nejen mladé dívky ale i ženy zralejší, čímž chtěl vyjádřit kontrast jemného půvabu těla v rozpuku a poněkud dráždivého kouzla kypřejších tvarů. Plynutí času, pomíjivost, proměna až v konečný zánik, to byla myšlenka, která překročila hranici filosofie, aby pronikla do umění. Myšlenka, Emanuelu Kodetovi stále se vracející.

Možná právě filosofická hloubka sochařovy umělecké výpovědi a jeho až aristokratická výlučnost vedla k tomu, že Kodetovo dílo se po jeho smrti v padesátých letech pozvolna ztratilo z výsluní zájmu. Teoretička Anna Fárová říká, že obec uměleckých kritiků a historiků tomuto zajímavému a všestrannému zjevu stále mnohé dluží ve smyslu dokumentace a kritického zhodnocení jeho tvorby. Věřme, že právě tato pro mnohé objevná výstava se stane počátkem renesance zájmu o umělce i člověka Emanuela Juliana Kodeta.

(Emanuel Kodet: FOTOGRAFICKÉ AKTY, České centrum fotografie, Náplavní 1, 120 00 Praha 2, po-pá 11-18, vstupné dobrovolné, do 10. 2.)