V zajetí řetězu v tichém domě - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

16. dubna 2003, 00.00 | Zdi, nároží, zábradlí, schody, lavičky, skleněné střepy a tabulky, staré sklenice, stíny, vejce, klíč a hrubý řetěz. Za pomoci těchto a dalších podobně obyčejných věcí, kolem nichž denně přecházíme bez povšimnutí, tvoří Karel Fink svůj tichý, poetický svět. Panuje v něm zvláštní kouzlo: v hledáčku Finkova fotoaparátu se bezezbytku mění v půvabné objekty s dokonalými liniemi a tvary, tajemnými odrazy i rafinovanou hrou světla a stínu.

Žijeme v době, která pro krásu nastavila zcela zvláštní kritéria, a do hájemství estetična stále častěji vstupují i fenomény, které byly dlouho považovány za nepřípustné. Uměním jsou například dnes nazývány i artefakty, tvořené pomocí krve či výkalů. Často slýcháme, že právě v umění se nejvíce odrážejí změny v mentalitě lidí, posun morálních kritérií, civilizační napětí, zkrátka vše to, čím dýchá a v čem se zmítá naše doba. A přesto stále žijí lidé, kteří milují krásu v její klasické podobě; jedni, kteří ji tvoří pro ty druhé, kdož ji přijímají a prožívají.

Mezi ně patří i fotograf Karel Fink (*1953). Půvabu klasických jednoduchých linií si při pohledu na sakrální a historické stavby povšiml už ve čtrnácti letech a začal je fotografovat. Znovu se k nim vrátil v posledních deseti letech, kdy působí jako dokumentátor památek. Praxe, kterou – ve zdánlivě odlehlých oborech -mezitím získal, může ve své současné tvorbě dobře uplatnit: v geologickém ústavu ČSAV se naučil, kterak na snímcích vyjádřit strukturu a vlastnosti materiálů, jako pracovník propagace automobilky zase udělal zkušenost se snímáním detailů, jejich optikou a kompozicí.

Pod názvem „V tichém domě“ se skrývá expozice zhruba sedmi desítek černobílých zátiší, která jsou tvořena zajímavými detaily či fragmenty architektonických objektů nebo obyčejnými předměty, přitažlivými svým tvarem. Určujícími faktory jsou kompozice a promyšlené působení světla, jež společně s mnohdy překvapivým pohledem na fotografovaný objekt a za samozřejmého předpokladu dokonale zvládnutého řemesla nechávají ze zcela jednoduchých prostředků vzniknout obrazům čisté a značně emotivní krásy. V některých případech ji dokonce autor stvořil skutečně „z ničeho“, třeba když zaznamenal pravidelně se střídající linie světla a stínu, vrhaného na členitý povrch obyčejnými vraty. Kruhy, vytvořené jednostopým vozidlem ve sněhovém poprašku na silnici, mu zase připomněly neklidný malířský rukopis Joana Miró.

Při pohledu na Finkovy obrazy se ocitáme v jiné časové dimenzi. Jako by autor navazoval na osvobozující přímočarost české avantgardy dvacátých let a zároveň evokoval zasněnost Sudkových pohledů oroseným oknem ateliéru. Vstupujeme s ním do strohých klasicistních interiérů, které zdobí ušlechtilost jejich linií, ale nechává nás také nasát neopakovatelnou vůni sešlapaných schodů ve venkovském stavení. Nezřídka žasneme, co všechno umělce inspirovalo, v jakých předmětech rozeznal skrytou krásu. Málokoho by asi napadlo zachytit třeba kresbu, vytvořenou špinavými stopami po dešťových stružkách na bílé omítce, torzo skleněného džbánu, naaranžované mezi listy papíru, nebo stín pletiva, vytvářející poddajné obrazce na dokonale hladkém a oblém povrchu mléčné žárovky … Pro oko fotografa Karla Finka není žádná věc nezajímavá: zbytky skleněných tabulí se proměňují v diagonály, starý klíč pod skoseným stropem skrývající tajemství okouzlí prostou krásou svého tvaru, a v pohledu do zákoutí venkovského stavení, odkud lze letmo zahlédnout osamělý holý strom, se prostřednictvím umělcova pohledu transformují i „člověčí stopy“ - kousky provázku, cibule a starý kožený kabát - v předměty plné poezie.

Architektonické detaily a sklo – ty snad Karla Finka přitahují a inspirují nejvíce. Efektů, které skleněné nádoby poskytují, dokáže maximálně využít: fotografuje je prázdné či naplněné vodou ve zjasňujícím protisvětle, zachycuje jejich odraz a dokonce do nich noří různé předměty, zpravidla prosté holé větévky, drobnější skleničky nebo dokonce řetěz, a kochá se účinky lomení, zdvojování či zvětšování obrazu. U detailů staveb jej fascinují linie a plochy, které zdůrazňuje ostrým, ale i více či méně rozptýleným světlem. Drobnými předměty rovněž jednoduchých tvarů (rustikální nádoby, kříž, holá žárovka) vytváří jemné napětí mezi jejich subtilností a hmotou architektury. Někdy přidává i stín lidské postavy, ale ten vzhledem k vyrovnaným, geometrickým liniím působí někdy trochu chaoticky a jaksi přízemně. Toto ovšem neplatí pro skvěle koncipovaný snímek Nerozhodnost, kde je oblá linie schodiště kombinována se stínem hranatého zábradlí, o něž se opírá člověk. Fotografie předmětů či jejich částí a stínů, které vrhají, patří v kolekci k vůbec nejoriginálnějším. Sem patří například ušlechtile čistá kresba ozdobného opěradla a mřížky sedadla kovové židle nebo snímek Ranní stín, kde odraz nenápadného štíhlého opěradla působivě vyniká nad sám o sobě dominantní stín lavice.

Nápaditost, poezie, půvab, který z obrazů tryská jako gejzír průzračné vody, čistota a chlad, jež vzrušují.Takový je jednoznačný dojem z expozice, která, jak věřím, bude potěšením nejen pro milovníky klasické fotografie. Je zároveň i důkazem, že skutečná krása ještě nezahynula pod nánosy komerce a špíny.

(Karel Fink: V TICHÉM DOMĚ, Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1, út – ne 10 – 18, vstup 20/10, do 13. 4.)