VASIL STANKO - RODINNÝ PORTRÉT - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

10. září 2020, 23.28 | Cyklus Rodinný portrét zahrnuje portréty osobností z oboru kinematografie, architektury, politiky, školství, zdravotnictví, sportu či podnikání, avšak

hlavní inspirací zde nejsou profese modelů, ale spíše psychologická stránka realizací a zájem fotografovaných otevřít se performanci coby předpokladu zobrazení vznikajícího bez přílišné sebekontroly.

Rodinný portrét je cyklus, který vznikl netradiční formou – vytvořená kompozice figur je snímána pohledem přes konstrukci zrcadel, čímž vzniká iluze jiného, převráceného prostoru. Výsledkem je černobílá nemanipulovaná fotografie signovaná autorem jako samostatné umělecké dílo.

Výstava

VASIL STANKO

RODINNÝ PORTRÉT

KDY: 11. 9. 2020 - 1. 11. 2020

KDE: Leica Gallery Prague

Záměrným spojením dvou obsahových rovin, kde v jedné se tvoří stylizovaná kompozice a v druhé se zaznamenává reálný prostor (jako dokument v čase), se sledovaná situace ještě více vnitřně obohacuje. Především srovnáním dvou pohledů fotografa ve specifickém charakteru jeho tvořivého přístupu. Projekt je koncipován v poloze vytvořit ucelený obraz společnosti starší generace v zastoupení známých osobností a běžné současné rodiny umělců či jiných profesí. Dobrovolná účast rodin v takto koncipované a řešené performanci či sebeztvárnění deklaruje jakési jednotné myšlení, že je možné (i za cenu určitého rizika) podstoupit tolerovanou manipulaci sebe samého autorem, a to vše ve prospěch progresivnější reflexe. Motivací k tomuto postupu se stává jakási zvědavost aktérů poznat se jinak, než si to původně přáli, i za cenu ztráty sebekritické kontroly. Tato motivace je potom přiměje usmířit se s faktem, že určitá nevšednost zobrazení v nich může odhalit nové pohledy na sebe sama.

Hlavním klíčem sounáležitosti k projektu a jejich participace na něm se stává fakt, že v dané chvíli není rozhodující sociální podtext v původu či v povaze fotografovaných rodinných či profesních „malých společností“, ale spíše psychologie myšlení sebe samého. Nezávisle na každém subjektu je více či méně silněji kladena otázka, jak v této nezvyklé roli herce daný člověk obstojí.

Vasil Stanko

 Vasil Stanko dává svou důkladně připravovanou výstavní kolekcí najevo, že umění se dosud nezříká vyjadřování příběhů v klasickém žánru skupinového portrétu. Patrně si jako tvůrce nemyslí, že by oživování tradice fotografování rodin vedlo nutně k zpozdilosti. Jeho práce ovšem neustrnuly v převzatých kadlubech dědičného námětu.

Nabízí se zvážit formy, na nichž je Stankova kolekce založena. Příbuzné bude kompozicím jistě hned to, že se nejedná o nahodilé improvizace anebo o zachycování samovolně nastalých situací. Vasil Stanko upřednostňuje cílevědomé utváření děl. Ve spolupráci s fotografovanými organizuje živé obrazy, jejichž odlesky v soustavě zrcadel zachycuje, aby dále již nemanipulované exponáty nakonec stvrdil a ucelil svým podpisem.

VASIL STANKO

Vasil Stanko se narodil 17. 3. 1962 na Myjavě. Jeho tvorba je spoutána pevně s Prahou, do níž přišel v osmdesátých letech po absolvování střední průmyslové školy v Bratislavě, a zde studoval na katedře fotografie FAMU, spolu s „pražskými Slováky“ Tono Stanen, Rudo Prekopem, Kamilem Vargou, Mirem Švolíkem a Petrem Župníkem.

Patří mezi uznávané fotografy, kteří pronikli do kulturního povědomí Evropy i mimo ni. Jeho fotografie mají svůj vlastní svět. Vycházejí z prožitého snu, ale i ze záznamu skutečnosti. Jejich prostřednictvím se však podílíme na umělcově světě, který je zobrazením stavů jeho duše. Je velice citlivý, křehký a snadno zranitelný. Sám mnoho nemluví, nechá na nás působit svoje fotografie. Svět své fantazie vyjadřuje pomocí nahých lidských těl. Figura je výrazovým prostředkem, není většinou konkrétní, i když i s konkrétními postavami pracuje, své sny inscenuje a komponuje, aby tak vyjádřil svou představu o světě. Inspiruje se temnými prostorami prázdných továrních hal, opuštěných a zdevastovaných divadelních sálů a půdami. To je svět, který zaplňuje inscenovanými figurálními kompozicemi: tak máme možnost nahlédnout nejen do tvůrčí dílny autora, ale i do jeho soukromí plného skryté erotiky, nálad, dojmů a vizí, v nichž je patrná úzkost z doby, ve které žijeme, je v nich vykřičník i hrozba, nutí nás se zamyslet nad světem a snažit se hledat v něm i sami v sobě východisko k lepšímu.