Ve stínu sauny - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

9. září 2005, 00.00 | Mnozí z vás již v Praze postřehli existenci Skandinávského domu, který má pečovat o rozšiřování povědomí o severských zemích u nás a zároveň být i jakýmsi kouskem domova pro Skandinávce, kteří žijí v Praze. Jeho součástí je i Café Nordica, v němž jsou až do konce října prezentovány černobílé snímky finského fotografa Ari Jaskariho. Jestli jste podlehli osobitému kouzlu finské fotografie na loňské kolektivní výstavě sedmi autorů v PHP, neměli byste si nechat ujít ani tuto příležitost.

V ohlasu na expozici sedmi Finů v Pražském domě fotografie v prosinci 2004 se kdosi holedbal, že podobné fotografie by dokázal pořídit i on sám. Ano, proč ne? Většina z nich zobrazovala obyčejné lidi, někdy i členy rodiny, a vůbec se točila kolem běžného života. Takové fotografie skutečně dělá téměř každý z nás, otázka však zní: v jaké kvalitě? Jsou to skutečně záběry, které by kromě nás a zachycených osob mohly zajímat i někoho jiného? Je v nich to jisté, nepostižitelné „něco“, co osloví diváka, který třebas o autorovi vůbec nic neví? Nebude to shluk zaměnitelných momentek s nicneříkajícími náměty?

Finské fotografie takovými momentkami nebyly. I když byly ve svých námětech kolikrát velmi intimní, protože nahlížely zachyceným lidem do soukromí, vždycky vypovídaly i o něčem navíc, s čím se divák dokázal ztotožnit, anebo co ho nutilo srovnávat. Totéž lze říci i o snímcích, které v Café Nordica ve Zlatnické ulici vystavuje finský fotograf Ari Jaskari (*1958). Jedná se o 12 černobílých prací o rozměrech většinou 35x50 cm ze série „Anttola“, které autor pořídil v letech 1980-1985, kdy hlavním tématem jeho tvorby byla rodina, příroda a lidé kolem jezera Saimaa v oblasti jižní Savo. Dojem z nich výstižně vyjádřil finský spisovatel Jouni Tossavainen: „Fotografie Ari Jaskariho vedou mé vzpomínky do vlastního dětství: k pachu vlněných ponožek, sušících se v obýváku, k táborákům na tábornickém výletě nebo k smíchu mužů, nasávajících v Mikkově baru. V obrázcích, pořízených ve vesnici Anttola v jižním Savu, vidím cosi důvěrně známého, avšak zároveň tak vzdáleného, že se to vymyká mému chápání.“

Lidé na Jaskariho snímcích, většinou jeho příbuzní, jsou prostí, nepříliš majetní. Autor zobrazuje jejich všední svátek: okamžiky odpočinku, kdy vyjdou ze sauny, jdou si zaplavat, spí, kouří, shromáždí se u vánočního stromečku. Nevíme, čím se živí a jak probíhá jejich život mimo tyto vzácné chvíle, jen tušíme, že nebude příliš jednoduchý. I tady napovídá Jouni Tossavainen: „Chudobu chápu jako spojovací faktor Jaskariho lidí. Nikoli jako romantické vyděděnectví, nýbrž jako skutečnou věc s pachem sladkého, mastnoty, cigaretového kouře a zvětralého piva, ulpělého na šatech.“ Lidé na snímcích odpovídají představě chladných Seveřanů: do objektivu se dívají bez úsměvu, lehce podezřívavě, zamyšleně, trochu unaveně. Jediný, kdo skutečně projevuje radost ze života, ať je jakýkoli, je starý strýc Usko.

Život obyčejných lidí autora zajímal vždy. Rok poté, co začal fotografovat, na jaře 1980, odjel do severního Norska, kde se živil například jako dělník v továrně na zpracování ryb. Existence tamních obyvatel si údajně v ničem nezadala s drsným životem lidí v jeho domovině. Za dalšími poznatky postupně procestoval i severovýchodní část Polska, tureckou Kappadokii, Kolský poloostrov i ruskou Karelii. K východnímu Finsku se znovu vrátil v přírodních záběrech obřích kamenů a skal, které se staly jeho specialitou. Ve své vlasti již třináctkrát samostatně vystavoval, dvě výstavy měl i v Norsku. Zúčastnil se i několika kolektivních akcí, mimo jiné v Dánsku, Francii, Německu a Belgii. Jaskari je držitelem šesti finských grantů a jeho tvorba byla oceněna čtyřmi cenami, naposledy roku 1999 cenou finského ministerstva školství.

Jaskari rozhodně není žádný experimentátor. Jeho snímky neoslňují technickými finesami, zvláštními úhly pohledu ani kouzly se světlem. Jejich působivost spočívá právě v přirozenosti, neokázalosti, s jakou byly pořízeny. Tady je na místě říci: takové fotky přece dělá téměř každý. Autor skutečně nemanifestuje touhu vyrábět nějaké umění. Chce zachytit prchavé kouzlo okamžiku, kdy zmoklé děvče s malým klukem vesluje na loďce uprostřed kapek, bubnujících do hladiny jezera. Nebo letní pohodu, kdy totéž děvče bezstarostně splývá na vodě, která se leskne a třpytí přesně tak, jako jsme to už stokrát sami viděli (a možná i fotografovali). Ale jeho práce patří právě mezi ty, které oslovují, i když divák nahlíží do života zcela neznámých osob.

Fotografie prozrazují i autorův specifický smysl pro humor, respektive pro kouzlo nechtěného. Rodinné foto ve stylu otec-matka-dítě zbaví vyumělkovanosti, když ženu zachytí v okamžiku, kdy jí partner zapaluje cigaretu. Věřím, že ta situace nebyla narežírovaná, ale že si Jaskari počkal, až to maminka bez nikotinu už nebude moci vydržet. Nebo vyfotografoval tetu, která ve svátečních šatech, kloboučku a s kabelkou před sebou odpočívá s bezstarostným pohledem do objektivu na trávníku ve stínu sauny.

Výstava snímků ze série Anttola přichází do Prahy z olomoucké výstavní síně U mloka. Rozhodně stojí za shlédnutí pro to, jak několika tahy dokáže zdařile načrtnout atmosféru života na „okraji Evropy“. Je v podstatě jedno, že fotografie byly pořízeny před dvaceti lety, neboť způsob života, spjatý s přírodou, se v těchto místech možná nezměnil dodnes. Snímky nemohou nezaujmout, i když jsou instalovány na stěnách kavárny (byť dobře osvětlené), kde může být negativním faktorem přítomnost návštěvníků, zaujatých hovorem u stolků. Můžete rovněž posoudit, zda byste za fotografii zaplatili požadovaných 800 eur.

(Ari Jaskari: ANTTOLA, Café Nordica, Skandinávský dům v Praze, Zlatnická 10, Praha 1, po-so 9-23, ne 9.30-18).