Veselý život studentský - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

13. ledna 2006, 00.00 | Mnozí z vás ho ještě mají v živé paměti. Je úplně jedno, zda jste byli šprti nebo repetenti, jestli jste vymetali hospody anebo seděli doma u knížek. Do studentských let se můžete vrátit a zkonfrontovat vlastní vzpomínky s Viktorem Tučkem, autorem tří Školních knih. V nich autor fotograficky zachytil tři roky svého života.

Student katedry fotografie FAMU Viktor Tuček pořídil v letech 2001 až 2004 větší množství dokumentárních snímků, z nichž mnohé použil ve svých takzvaných Školních knihách. Jsou tři: první vznikala od listopadu 2001 do června 2002 jako klauzurní práce v 1. ročníku. Druhou autor vytvořil v době přesně jednoho roku – od června 2002 do června 2003 – v rámci studia dokumentární fotografie, a třetí Školní kniha byla jeho bakalářským souborem. Fotografie z těchto „knih“ jsou nyní vystaveny v Galerii Velryba stejnojmenné kavárny, která již tradičně patří novým, neokoukaným talentům českého výtvarného umění.

Viktor Tuček nechává diváka nahlédnout do svého soukromí: představuje mu své přátele, dívku(-y), prostředí, v němž žije a pohybuje se, umožňuje mu zúčastnit se studentských legrácek. Při své poměrně temperamentní jízdě se občas zklidní a divákovi nabídne pohled na to, nad čím se zamýšlí: pohled z okna, hračky, nádobí v dřezu, kříže proti korunám holých stromů, opuštěný kamenný dům. Dokumentovat vlastní život objektivem fotoaparátu není nic nového. Česká fotografie se v tomto směru může pyšnit tvůrci, kteří jsou mistry tohoto žánru; za všechny jmenujme Bohdana Holomíčka nebo Jiřího Hankeho, jejichž časosběrné dokumenty mají půvab přirozenosti, humor i pointu. Z psychologického hlediska je blízký i mladým tvůrcům, neboť kdy jindy člověk touží více po komunikaci, otevřenosti, možnosti představit druhým svůj životní styl a názory, než právě v tomto věku.

Háčkem však je, že není příliš prostoru k objevování nového. Také Viktor Tuček se pustil do poněkud nerovného boje. Sice obstál – pořídil slušné dokumentární fotografie a obhájil tak své práce, jeho tři Školní knihy však rozhodně nejsou něčím, co by člověku nadlouho utkvělo v hlavě. Tuček příliš vsadil na subjektivitu svého pohledu, takže soubory místy připomínají soukromé dokumentování událostí studentského života a postrádají vyznění, které by je přiblížilo ostatním.

Ze shluku kamsi odcházejících a odkudsi přicházejících osob, málo nápaditých portrétů a rádoby „ulítlých“ situací (plyšový medvídek ve vodě v umyvadle) se občas vynoří záběr, který zaujme: „saudkovská“ postava na kopci nad krajinou v ostrém protisvětle, která jako by symbolizovala navždy zachycený krásný okamžik, rodinka u stolu, kde si otec prohlíží fotografie a matka konejší nudící se dítě, další magické protisvětlo v okně se siluetou holých větví stromu, půvabný nápad s figurkou dělníka v oranžové přilbě, pracujícího mezi drobnými lístky rostlin, či strašidelně podsvícený detail loutky kašpárka. Jednotlivě se jedná o dobré a zajímavé nápady, bohužel však i tady bez jakéhokoli jednotícího prvku, byť by jím byl třeba autorský rukopis.

K chaotičnosti expozice přispívá i fakt, že většina fotografií má poměrně malý formát, navíc jsou nahuštěné těsně vedle sebe (což má zřejmě navozovat dojem jakési kontinuity času), a také osvětlení bohužel není valné (což však evidentně není záměr, nýbrž technická závada). Rovněž instalace vzhledu fotek, jakoby sušících se po vyvolání, není ideální, protože papír se deformuje a ostré světelné reflexy místy hodně ruší. Snímky mají své názvy, ty jsou však uvedeny pouze v knižní podobě školních deníků, které jsou k dispozici přímo na místě, na jakémsi pracovním stole s vajglem ve sklenici se zbytkem piva a s podložkou na vonné tyčinky (zřejmě „studentské“ rekvizity).

První dvě Školní knihy jsou černobílé, v poslední autor přechází k barevné fotografii. S oběma se vyrovnal dobře. Pokud si našel zajímavější téma, vyznělo dobře v černobílém i barevném provedení. Barevná banalita je pak samozřejmě horší než ve skutečnosti. Kdo fotografuje život a není právě válečným reportérem, většinou snímá právě banality. Vždyť z čeho jiného se takový život skládá? Vyfotografovat ale zdánlivou banalitu tak, aby dokázala zaujmout i někoho jiného než autora a maximálně okruh jeho blízkých, to už je kumšt. Protože umělec musí odvážit poměr subjektivního a zevšeobecňujícího, a to precizně, aby byl pochopen, ale zase nenudil.

Expozice fotografií ze Školních knih Viktora Turka je sice poměrně nestejnorodá a na první pohled nepříliš atraktivní, je však dílem talentovaného autora, který je obdařen sympatickou schopností představit své soukromí, ale za každou cenu se nepředvádět. To je v dnešním světě zešílevších Big Brotherů cenná devíza, ne-li rovnou zásluha. Možná právě jeho nešokující upřímnost přispěje k tomu, že bude jednou patřit ke kvalitní garnituře českých tvůrců humanistické fotografie.

(Viktor Tuček: ŠKOLNÍ KNIHA 1-3, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, po-pá 12-21, so 11-21, vstup volný, do 28.1.)