Výjimečnost všedního - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Vyjimecnost

Vyjimecnost

5. února 2004, 00.00 | Dokumentarista Jiří Hanke (*1944) je autorem jednoho z nejzajímavějších cyklů, jaké kdy v české fotografii vznikly. Z okna svého bytu nasnímal v průběhu času zdánlivě stejnou scenérii – obyčejnou městskou ulici, která se však vlivem mnoha faktorů mění v pokaždé originální, poutavý obraz. Cyklus Pohledy z okna mého bytu jsou součástí výstavy internetové World Webphoto Gallery.

Říká se, že nejvíce se oceňuje nápad. Řekněte sami, kdo by přišel na myšlenku, snímat dvacet let téměř nehybnou kamerou stále stejný pohled na obdélník vyasfaltovaného chodníku a vozovky s úzkým proužkem městské zeleně a trafikou. Když si však Hankeho fotografickou sérii prohlížíme, s překvapením zjišťujeme, že vůbec není jednotvárná. Naopak: jedná se o jakousi malou historii jednoho a téhož místa, sbírku všedních i výraznějších okamžiků, které mají jedno společné: jsou unikátní, už nikdy se nebudou opakovat. Lze říci, že tak, jako jiní dokumentaristé zachycují dějinotvorné okamžiky, ukazuje Jiří Hanke, že i všední běh života je vlastně řetězením více či méně atraktivních událostí, z nichž každá je neopakovatelná, jedinečná.

Změny v nejbližším okolí, jaké autor zachycuje, si vlastně uvědomujeme všichni, ale většinou velmi obtížně, neboť se rozprostírají v čase. Tím, že mezi nimi odstranil časovou prodlevu, je autor přiblížil spádu filmu či kaleidoskopu, kde změny probíhají ostrým střihem. Zároveň na snímcích mistrovsky akcentuje vliv, který má na atmosféru a vzezření téže scenérie roční období, počasí, osvětlení, prostorové uspořádání, a podobně. S nadsázkou lze říci, že i změna politických poměrů.

Jiří Hanke se svou tvorbou řadí k uznávaným tvůrcům české humanisticky pojaté dokumentární fotografie, jako jsou Jindřich Štreit, Dana Kyndrová, Markéta Luskačová, Bohdan Holomíček a další. Je téměř symbolické, že převážnou většinu z těchto výrazných osobností svět objevil až po roce 1989, a zároveň překvapeně zjistil, že jejich práce je stejně hodnotná jako tvorba již tehdy uctívaného Josefa Koudelky. Politické změny však sociální fotografii poznamenaly i opačným způsobem: mnozí autoři náhle ideově ztratili půdu pod nohama, kterou byl často skrytý a jinotajný výsměch či dokonce kritika nemravného vládnoucího režimu.

Témata vystavujícího autora jsou však nadčasová; zajímá se o život jako takový, o obyčejné lidi a jejich osudy, takže změny spíše vstřebává a následně rozpouští do svých obrazů, než aby se jimi nechal ovlivňovat. Rovněž je zajímavé sledovat (stejně jako u ostatních osobností české dokumentární fotografie), jak se způsobem tvorby odlišuje od výrazových prostředků svých kolegů v žánru. Zdánlivě nejblíže stojí Bohdanu Holomíčkovi, ale velmi brzo zjistíme, že na rozdíl od něj si umí zachovat mnohem větší odstup od fotografovaného. Není účastníkem dění, které snímá, nýbrž je vždy nestranným, soustředěným pozorovatelem, nenechávajícím se ničím a nikým rušit. Zatímco Holomíček měří čas životem svým a svých blízkých, a tím se přibližuje jakémusi bezčasí, klade Hanke větší důraz na dějinnou dimenzi fotografie, i když vůbec nemá ctižádost hlouběji mapovat jakékoli dějinné změny.

Vedle zmíněného časosběrného dokumentu Pohledy z okna mého bytu, jsou součástí první výstavy roku 2004, pořádané virtuální World Webphoto Gallery, i fotografie z cyklů Lidé z Podprůhonu a Otisky generace. První z nich zachycuje, opět v časovém rozpětí zhruba dvaceti let, typickou atmosféru periférie, která je jakýmsi hybridním útvarem mezi městem a vesnicí. Pro autora je přitažlivá právě ona nedefinovatelná hranice, která odděluje periférii od města i od vesnice. Stejně jako v ostatních cyklech i tady tušíme v podtextu jemný humor, který však nemá nic společného s ironií. Detailní portrét starého muže je například brilantní ukázkou souhry fotografovy zkušenosti a empatie, kterou dokázal vtělit do této sociologicky neobyčejně výmluvné studie. Otisky generace jsou zajímavou, vzhledem k oběma předchozím kolekcím však již svým zadáním přece jen poněkud jednostrannější sérií. Přesto autor dokázal z tohoto srovnání dvojic rodič-dítě pokaždé vytěžit maximum vjemů, které z takové pouze vizuální a navíc statické komparace vytěžit lze. I tady vycítite oko zkušeného dokumentaristy, obohacené o znalost lidské psychiky a velkou empatickou schopnost.

Jiří Hanke se k velkým postavám naší humanisticky orientované fotografie řadí ještě v jiném směru, který bývá leckdy u dokumentární fotografie považován za druhořadý. Jsou to nároky, které klade na výtvarnou krásu svých prací. Dokonale využívá syrovosti černobílé fotografie, kombinované s onou výrazovou ušlechtilostí, jež jí zaručuje svébytnou pozici a neodsuzuje ji do role pouhého technického předstupně fotografie barevné. Autor se nezříká obohacujících dotyků umělecké fotografie, a je znát, že při volbě záběru je estetické kritérium pro něj více než samozřejmostí. „Fotografie mi umožňuje zaznamenávat vjemy, situace a setkání, které mě zaujaly, a jejím prostřednictvím lépe poznávat svět a lidi kolem sebe,“ říká Jiří Hanke. Dodejme, že kultivovanost, půvab a originalita způsobu, kterým tak činí, prozrazuje hodně i o něm samém.

(Jiří Hanke: 30 PLUS 1, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3. 2., pak ve stálé expozici)