World Press Photo – obraz světa nebo jen schéma? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

8. října 2002, 00.00 | Z věty o tom, že svět se za poslední rok změnil, se pomalu stává klišé. Ostatně jako z každé polopravdy – vždyť svět se mění od doby svého vzniku stále. To jen paměť lidského rodu je krátká, protože se měří na generace. Přesto se ptáme, co nám minulý rok přinesl. Rozhodně mnoho dobrých reportážních fotografií, z nichž výběr těch údajně nejlepších na světě můžeme nyní vidět v pražském Karolinu.

„Následně vybrané snímky podávají obsažné svědectví o zoufalé povaze naší doby.“ Tato slova pronesl Roger Hutchings, předseda poroty, posuzující práce, jimiž byl obeslán zatím poslední ročník nejprestižnější světové soutěže reportážní fotografie World Press Photo. „Svět kolem nás je zabalen, skryt pod bílým prostěradlem, a my si nakonec ani neuvědomujeme, že tam je,“ míní fotograf Zijah Gafic, laureát letošní Ceny Prahy. Dva soudy o jevišti, na němž se odehrává náš život. Vydávat prostřednictvím fotografie taková svědectví je již 47 let právě úkolem nadace World Press Photo.

I výběr nejlépe hodnocených prací loňského soutěžního ročníku odráží jistý stav. Fenomén jménem zjednodušování pohledu je do našich myslí paradoxně zavlékán informační explozí, která je musí z důvodu, aby byl člověk vůbec schopen vnímat děje velkého geografického prostoru, stlačit do značně ořezané šablony. Zajímavé je to, co hýbe světem. Nepřehlédnutelně velká část výstavy je tedy věnována nejdůležitější světové politické události roku 2001 – útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku a jeho následkům. Robert Clark z agentury Aurora sice pro list Times útok přímo zachytil a získal za něj i 1. cenu v kategorii Aktualita – série, ale tyto čtyři fotografie působí, možná po mnoha podobných záběrech, které jsme od září loňského roku viděli, jen jako barevně velkorysá scéna z katastrofického filmu. Zajímavější jsou podle mého dva snímky, které se vhodným umístěním na jeden panel spíše doplňují jako celek, než aby byly pouhou variací na jedno téma: v obou případech jsou to lidé, snažící se skokem z vyšších pater postižené budovy zachránit před plameny (autoři Richard Drew a David Surowiecki). I tady však na první pohled překvapivě zaujme jiný než tragický rozměr zobrazené scény; fotografie působí především velmi esteticky svou kompozicí, situace drobných padajících postaviček je však natolik absurdní, že divák má vůbec problém si představit, že se jedná o živé lidi.

Vítězný snímek soutěže World Press Photo od dánského autora Erika Refnera, zobrazující neuvěřitelně drobounké tělíčko ročního chlapce, připravované příbuznými v pákistánském uprchlickém táboře k pohřbu, se neprosí o divákův soucit, neotřásá jím bezohlednou syrovostí a nevyzařuje ani reportážní nezúčastněnost. Je prostý, jako ikona, symbolický, jak výstižně řekl Roger Hutchings, gesta lidí na něm jsou prodchnuta citem a pokorou před majestátem smrti. Setkáním se smrtí doslova tváří v tvář je pak čtveřice snímků Američana Tylera Hickse, která se skutečně pohybuje na ostré hraně existenciální výpovědi a dryáčnického reportážního stylu. Série, zachycující průběh zabití zajatého talibanského vojáka jeho souvěrci z druhé strany barikády, zejména pak první záběr, jemuž dominuje zoufalý živočišný strach v očích oběti, je emočně neobyčejně silná a právem obdržela 3. cenu v kategorii Aktualita. Možná zrovna tento snímek vyvolal při posuzování loňských prací diskusi na téma, jak dalece je možné aranžovat v oblasti reportážní fotografie. Podle Zijaha Gafice je každý snímek vlastně naaranžovaný už pojetím, které jeho autor zvolí. Zajímavé v této souvislosti bylo i „přiznání“ režiséra Jiřího Weisse, mimo jiné tvůrce kvalitních filmových reportáží z II. světové války, že poměrně velká část dokumentárních záběrů byla aranžována ex post.

Světem se vedle událostí v Afghánistánu zdá ale hýbat i izraelsko-palestinský konflikt – a tak nám fotografové naservírovali další porci násilí a bezvýchodnosti, podanou ovšem tak, jak to oči evropských flagelantů rády vidí. Pro posouzení stačí například jediná věta z komentáře k sérii záběrů ze života mladých palestinských vrhačů kamení dánského fotografa Jana Grarupa (agentura Rapho pro Stern, 1. cena v kategorii Lidé a události): „Fotograf zůstal s chlapci po celou dobu, když bojovali, hráli si i odpočívali v blízkosti první linie blízkovýchodní války.“ Také Zijah Gafic má ve věci jasno: „Nebylo pro mne těžké se ztotožnit se situací Palestinců a představit si sama sebe na jejich místě.“ Myslím, že větší výpovědní hodnotu o stavu jisté části světa než snímek Jásira Arafata, nesoucího rakev padlého palestinského soudruha, má ale třeba pohled Tima Dirvena (3. cena v kategorii Každodenní život) na starý automobil, z jehož kufru se noří tři zahalené ženy, které podle muslimského zvyku nesměly s muži sdílet prostor pro cestující.

Přiznám se, že větší část fotograficky zajímavých snímků jsem našla v jiných, „mírovějších“ kategoriích. Třeba „Sport“: přímo skvostná je barevná série Alexe Garcii o mladých kubánských boxerech (1. cena), zejména snímek boschovských figurek, bojujících na prknech improvizované tělocvičny, vklíněné mezi typicky kubánsky zdevastované domy. Také druhá cena v této kategorii byla udělena spravedlivě: černobílý snímek Carlose Pumy vyděšeného muže, prchajícího před rozzuřeným býkem při mexickém rodeu, je dynamický a plný napětí i nechtěného groteskního humoru. Sport na snímcích Jense Rötzsche (3. cena) je poněkud zvláštní: golf, provozovaný negolfově oblečenými hochy na střechách, stavbách a kontejnerech na odpadky. Barevné záběry vynikají suverénní promyšlenou kompozicí, estetikou, chytlavou atmosférou. Nebo pozoruhodná série Józsefa L. Széntpétera (2. cena v kategorii Příroda a životní prostředí), obsahující nádherné detailní záběry z výzkumu jepic. Neokázalý, avšak tím emočně silnější je soubor černobílých portrétů Tima Hetheringtona (1. cena v této kategorii), pořízených v jediné škole pro nevidomé v Sierra Leone.

Výstava laureátských prací loňského ročníku World Press Photo celkově naznačuje směr, kterým se ve shodě s evropským politickým klimatem tato soutěž ubírá: totiž ke schematickému, zkratkovitému pojímání světa, na němž bohužel nic nemění ani symbolické pootevření dveří, jimiž zahlédneme, že je vlastně rozmanitý a pestrý.

(World Press Photo, Karolinum, Ovocný trh 3, Praha 1, vstup 50/80, po-ne 10-18, do 13. 10.)