Za Josefem Větrovským do New Yorku - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Vetrovsky

Vetrovsky

1. září 2004, 00.00 | …či Paříže se budou muset vydat ti, kdo nestihli srpnovou výstavu Drtikolova žáka Josefa Větrovského v pražské Špálovce. O jeho práce je podle pořádajícího galeristy Rifo Dobry v zahraničí mnohem větší zájem než v Čechách, kde byl uznávaným kritikem dokonce označen za pouhého epigona svého velkého učitele. Ale je tomu skutečně tak?

Rifo Dobra s výrokem Josefa Chuchmy nesouhlasí. Drtikola a Větrovského označuje za obdoby Pabla Picassa ve fotografii a poukazuje například na rembrandtovské světlo na některých záběrech vystavujícího autora. Ten je mu očividně velmi blízký: součástí expozice je například galeristův vlastnoručně vyrobený návrh reprezentativní publikace, obsahující 150 aktů Josefa Větrovského, jejíž vydání připravuje.

Chuchma považuje výstavu za „dramaturgicky zmatenou“ a „rychlokvašeně nainstalovanou“. Musím s tím nesouhlasit. Jde o to, že její tvůrce se rozhodl představit nejen Větrovského akty, které jsou známější, ale i jiné žánry, folklór, zátiší, dokument, apod., které možná pro milovníky fotografie budou objevem. Navíc každý, kdo zde vystavuje, se chtě nechtě musí podřídit členitosti zdejších výstavních prostor, což někdy nelze vyřešit jinak než kompromisem. Přísný kritik jinak zcela opominul neobyčejnou preciznost, s níž Dobra, kterému se podařilo získat část Větrovského fotografického odkazu od jeho dcery, téměř láskyplně vyčistil a nazvětšoval negativy. Jsou to hodiny mravenčí práce, která však přinesla své výsledky. Bez zajímavosti nejsou ani exponáty v podobě dobových časopisů, které uveřejnily Větrovského snímky, a jež si můžeme prohlédnout ve výloze galerie.

Akty Josefa Větrovského (1897-1944) skutečně nezapřou Drtikolův vliv. I na nich se projevuje přetrvávající piktorialismus, zejména v kouzlení s měkkým osvětlením křivek, v působivé schopnosti aranžování a v dokonalosti kompozice. Při pohledu na ně si můžeme uvědomit, jak daleko je tato avantgarda, ve své době téměř až šokující a příliš moderní, svou vycizelovaností a grácií vzdálená naturalismu současnosti. Větrovského akty překypují vnitřní dynamikou, fascinují propracovaným osvětlením, výběrem póz zobrazovaných žen (či mužů) i rekvizit. Promítá se do nich nejen dobové okouzlení geometrickými tvary, ale i autorovo exaktní myšlení – původní profesí byl stavitel.

Expozice obsahuje i Větrovského původní zvětšeniny, a to především u ostatních žánrů. A tady, víc než v předchozím případě, opouští autor cestičku, vyšlapanou velkým Drtikolem, a stává se sám sebou. Zdá se, že k tomu mu významnou měrou opět dopomáhá jeho profese, která mu poskytuje smysl pro členění prostoru, optické vazby, detaily, osvětlení, ale i náměty jeho obrazů. Za všechny alespoň snímek dělníků při stavbě silnice, který symbolicky a neobyčejně působivě spojuje prvek dokumentu s tradiční krajinomalbou a piktorialisticky zdůrazněnou oblohou.

V této části expozice najdeme celou škálu námětů, od typických dobových žánrových obrázků až po zřetelný surrealismus (žebřiňák a jeho stín). Ať už jsou to bruslaři na Vltavě u Palackého mostu, oráč v oblaku zvířeného prachu, matka s dítětem na polní cestě se slavíčkovskými břízami, nebo lokomotiva s oblaky páry, projíždějící zasněženou krajinou, nejedná se nikdy o prvoplánový, krásný, ale „mrtvý“ záběr. Obrazy jsou doslova nabity atmosférou, není na nich jediné místo, s nímž by si autor nevěděl rady, na každé ploše najdeme struktury a odstíny, zcela ve smyslu Sudkova výroku, že obraz musí „znít hudbou“.

Právě na těchto záběrech je možné rozpoznat Větrovského mimořádné nadání. Ačkoli se často jedná o kompozičně poměrně složité snímky, autor vždy intuitivně vycítí, co záběr vyžaduje. Pro zdůraznění dramatičnosti krajiny použije ejznštejnskou kompozici s malým podílem popředí a zdůrazněním oblohy, velkou hloubkou ostrosti dodá krajině nádech malby, měkkým světlem dokáže vytvořit manýristické zátiší. Jeho sociální snímky jsou decentní a mají dobový pitoreskní nádech, jaký známe třeba z Plickových fotografií ze Slovenska.

Na rozdíl od Josefa Chuchmy považuji výstavu Větrovského prací za správný počin, který obrátil pozornost na dílo tohoto plodného fotografa, jemuž však zřejmě bude osudem zůstat ve stínu svého mistra. Při pohledu na snímky si znovu uvědomíme, že české umění, zvláště výtvarné, drželo v prvních desetiletích 20. století s evropským krok, a často i udávalo tón. A podle ohlasu na Větrovského dílo ze zahraničí se zdá, že si to svět ještě pamatuje.

(FOTOGRAFIE JOSEF VĚTROVSKÝ 1920 – 1938, Galerie Václava Špály, Národní třída 30, Praha 1, út-ne 10-12 a 12.30-18, vstup 30, do 29.8.)