Zakleto v ledu a kameni - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

19. března 2003, 00.00 | Ivo Jahelka je právník zpívající, Stanislav Pokorný (* 1952) zase fotografující. Přesněji byl, neboť v současné době se věnuje volné tvorbě už téměř výhradně. Na rozdíl od populárního písničkáře však příběhy, které zažil při advokátské praxi, do své umělecké tvorby nepromítal. Naopak se svým fotoaparátem většinou utíká daleko od lidí - do zamlžených lesů, do skal a k potokům, naslouchá přírodě a snaží se zachytit její proměnlivou krásu. Kolekci zhruba padesáti Pokorného převážně barevných snímků vystavuje FotoGalerie Pasáž.

Galerie se prezentuje jako „stálá prodejní výstava současného fotografického umění 20. a 21. století“, což se navenek projevuje lehce chaotickým shlukem adjustovaných fotografií podél stěn, přítomností katalogů apod. Tvůrci interiéru však vcelku vtipně využili nedostatku interiéru, který byl zřejmě původně schodištěm, totiž výšky místnosti na úkor její plochy, a společně s dominantním futuristickým osvětlovacím tělesem mu vtiskli zvláštní puristický ráz, který zdařile navazuje na jeho funkcionalistický původ. Pokud jsou fotografie s rozmyslem instalovány, a odmyslíme-li si prodejní exponáty, „malebně“ opřené u některých zdí, zaručuje právě tato nerozptylující jednoduchost a dobré osvětlení kvalitní vjem z vystavovaných prací.

A Pokorného fotografie si to vesměs zaslouží. Autor projevuje velký smysl pro přírodní nálady, zejména ty melancholické. Nutno však předeslat, že jeho obrazy většinou více než citlivou empatii pro přírodu jako takovou vyjadřují snahu o její estetické ztvárnění, což možná souvisí s exaktním zaměřením, bez kterého je vykonávání právnického povolání nemyslitelné. V Jizerských horách, které, jak autor uvádí, jsou jeho nejoblíbenější oblastí, se zaměřuje na jedno roční období: podzim. Provází jím svého diváka od barevných začátků až po ledový příkrov, který s sebou přinášejí první mrazy. Stanislav Pokorný se však nikdy nedá zlákat slunnou pohodou, která listnatý les rozsvítí. Na žluté a červenohnědé koruny stromů na jeho záběrech žádné ostré sluneční paprsky nedopadají; jsou spíše připomínkou, že jde o barevné umírání. Výrazně se odlišují od okolního tmavého porostu, ale nezáří, navozují dojem podzimu, jaký známe z procházek a ne z kalendářů.

Autor s oblibou snímá i zamlžené lesní scenérie. Zaměřuje se na pahýly stromů, padlé kmeny, zarůstající lesní vegetací, či bizarní skalní útvary, ještě umocňující atmosféru tajemna, ticha a bezčasovosti. Jedná se o snímky bezesporu fotograficky i esteticky kvalitní, avšak upřímně řečeno ničím nepřekvapující. Při pohledu na ně máme dojem, že jsme již podobné viděli. Jako klenot se mezi nimi vyjímá záběr pokřiveného kmene zakrslé břízy, vyrůstající z vysokých mokřinných trav, jeden z mála exponátů v černobílém provedení, vyznačující se odvážnou, působivou kompozicí, fotografickou čistotou a jednoduchostí.

Ke skutečné osobitosti při výběru námětu i způsobu zpracování však autor dospívá na jiných snímcích. Paradoxem je, že zobrazované objekty mají v reálu daleko do atraktivity třeba takového panoramatického pohledu na horské hřbety v oparu, prosvíceného zapadajícím sluncem, který nám autor rovněž na výstavě nabízí (a jenž sem mimochodem tematicky příliš nezapadá). Jedná se totiž o detaily přírodnin, které většina z nás běžně ani nezaregistruje, a to navíc ve velmi působivém čtvercovém formátu. Zjednodušeně by se dalo říci, že tvůrce odhaluje syrovou krásu kontrastů struktur, tvarů a soulad tlumených, teplých a studených barev. Nejprve se zaměří na hrubý povrch kamene a linie po něm probíhajících žilek, přičemž kompozici doplní barevným vjemem - dvěma žlutými listy. Další detail je zajímavý napětím mezi strukturou hladšího kamene a zvrásněním ledové krusty, která žluté listy tentokrát uvěznila uvnitř jako pod sklem.

Na pomyslný vrchol bych však postavila sérii snímků forem a linií ve střízlivé barevnosti, vlastně skoro dvoubarevné. Fotograf se tady detailně zaměřil na suché bukové listí, naváté ve spárách mezi kameny. Výsledek je skutečně překvapující: hadovité útvary rozdělují skálu na různě velké části a definují ji někdy plošně, jindy plasticky. Do kategorie těchto prací s výrazným autorským vkladem bych zařadila i zajímavě pojaté detaily zvrásněné stromové kůry či detail tvarů, vykreslených na pohybující se vodní hladině slunečními paprsky.

Jak už bylo naznačeno, dotváří autor působivost svých snímků i různými, někdy poměrně netradičními formáty, zejména panoramatickými či čtvercovými. Záběry asi nejlépe charakterizuje barevná i tematická strohost, která však ukazuje přírodu takovou, jakou ji známe všichni; fotografovo oko jen objeví i to, co my vidět nemůžeme. Zbývá dodat, že Stanislav Pokorný získal fotografické vzdělání na Institutu výtvarné fotografie, v letech 1986 až 1989 byl členem Fondu výtvarných umělců, roku 1989 stál u zrodu Asociace fotografů České republiky a byl členem její první správní rady. Kromě krajiny se tematicky zaměřuje rovněž na sklo a architekturu. Participoval na čtyřech výstavách, z toho na jedné zahraniční, a od roku 1985 zatím uspořádal sedm samostatných výstav.

(STANISLAV POKORNÝ, FotoGalerie Pasáž, Vodičkova 701/34, Pasáž EGAP, Praha 1, po-pá 11–19, so 11-17, vstup volný)