Zaniklé kouzlo pražských nábřeží - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

15. ledna 2002, 00.00 | Někdo chodí do baru popít, já vás tam zvu na výstavu fotografií. A není to expozice ledajaká. Deset černobílých snímků známé autorky doprovodilo literární prvotinu sedmnáctiletého chlapce. Psal se rok 1957 a protagonisté se jmenovali Dagmar Hochová a Ivan Havel.

Dagmar Hochová. Jméno, které jako by bylo pojmem české fotografie odedávna. A přece tomu není ani dvacet let, co její výstava vzbudila pohoršení mezi fotografy amatéry, podle nichž neměla tato tvorba větší váhu než „nějaké rodinné album“. Zajímavé je, že aféra má paralelu s podobnou událostí z dvacátých let minulého století, která ve svém důsledku vedla k tomu, že z řad fotografických organizací byla vyloučena dvě ne právě bezvýznamná jména: Josef Sudek a Jaromír Funke. Dagmar Hochová byla shodou okolností právě žačkou druhého z nich.

Víc než co jiného to dokazuje, že malost českých poměrů není dána formou režimu ale spíše národní povahou. Tehdejším kritikům chyběly schopnosti rozeznat kvalitu, teoretik Bohuslav Blažek však přiznává, že se patnáct let pokoušel proniknout tajemství těchto na pohled velice prostých fotek. Správně tedy pochopil, že jejich prostota je jen zdánlivá. Velikán Funke o své žačce řekl, že má inteligenci pohledu. Tu Dagmar Hochová dokonale využila, aby se současným vkladem jiskrného, lehce ironického humoru, pochopení pro osoby a situace, které fotografuje, potřebného nadhledu a samozřejmě nezbytného řemeslného mistrovství vytvořila obrazy, jež jsou současně svědectvím jejího postoje k realitě.

Jak sama říká, v padesátých letech byl člověk s fotoaparátem automaticky podezřelý. Povolená výjimka byly momentky ze soukromí. Lidé, zejména ti, kteří byli takříkajíc nepotřební pro uskutečňování socialistického snu, zejména děti, lidé na okraji společnosti a postižení, se stali osudem i Dagmar Hochové. Právě v těchto letech bylo fotografování pro ni způsobem, jak se realizovat, vykřičet a osvobodit, nikoli jak dokázat vlastní originalitu.

Výstava, o níž chci dnes informovat, se však – zdánlivě jako protiřečení výše napsanému – na osoby primárně vůbec nezaměřuje. Část expozice deseti černobílých snímků je obrazovým doprovodem prvotiny Ivana M. Havla s tajemným názvem Arsemid. „Arsemid je epos, jehož první vydání, založené na textu z let 1956-1957, vyšlo mojí vlastní péčí v jediném strojopisném výtisku v létě 1957“, říká autor. Kolem roku 1968 se chystalo jeho uvedení na rozhlasových vlnách, znemožnila jej však sovětská okupace. Na své „druhé“ vydání si Arsemid počkal až do roku 1997. Výstava je prvním počinem v chystané řadě výstav v baru Koníček restaurace Černý kůň v Lucerně, na nichž se budou podílet pražské firmy CD-FOTO BLER a Foto-Video Milan Škoda.

Téma, spojující všech deset snímků černobílé kolekce, jsou pražská nábřeží v době, kdy vznikalo výše zmíněné literární dílo. Atmosféra těchto specifických pražských zákoutí je v popředí, lidé tentokrát tvoří jen její součást, jsou jakýmsi živým pandánem k architektuře nebo kousku přírody. Někde dokonce nejsou vůbec, jejich nepřítomnost však cítíme jako jen dočasnou, neboť zde zanechali stopy své přerušené činnosti.

Snímky vlastně zachycují i jakési časové rozhraní: zdánlivou idylu „solidních starých časů“, reprezentovanou třeba panoramatem Hradčan, archaickým dvoukolákem nebo lidmi (je možné, že se tak změnila móda i vzezření lidí?), vychutnávajícími nedělní procházku po navigaci, neúprosně narušuje technický pokrok – tady ještě v celkem nenápadné podobě staveniště, jeřábů a průmyslových budov přístavů kdesi v pozadí. Zkáza důvěrně známého klidného světa, zatím jen tušená, je na spadnutí.

Zkrátka nepřišel ani autorčin smysl pro laskavý humor, často vylepšený o lehce bizarní souvislosti: majitel, oblečen v apartních trenýrkách, umývající na náplavce důstojného barzoje, je špičkovým důkazem schopnosti vypointovat zdánlivě tuctovou situaci. Všechny fotografie pak spojuje zvláštní poetičnost, tu s jistým nádechem nostalgie (rybář na Vltavě), jindy třeba hledaná na zcela netypických místech (vlaky na nádraží snímané přes čtverečky ochranného pletiva). Mají kouzlo nehledanosti, „prvního pohledu“, spojují v sobě prostotu a nekomplikovanost námětu s dokonalým provedením (rafinovaná hra světla a stínu na záběru s dvoukoláky a dlažbou).

Řekl-li kdosi o snímcích Dagmar Hochové, že nám hrají jakousi hudbu, chtěla bych ze svého pohledu dodat, že ač černobílé, rozehrávají i všechny barvy naší fantazie. Protože jejich vznik doprovázela pravá fotografická vášeň, radost z tvorby, chuť zaznamenat život v jeho škále šedé i barevné. Myslím, že to trefně vyjádřil francouzský teoretik Frédéric Ripoll: „Nenajdeme u ní sebemenší známku oné ješitnosti, tak rozšířené u přeborníků současného umění, v němž se dílo, sotva vyjde z autorových rukou, stává jakýmsi kultovním předmětem.“

Snímky ze zahájení výstavy v prosinci 2001: Foto-Video Škoda

(Dagmar Hochová: PRAŽSKÁ NÁBŘEŽÍ 50. LET, bar Koníček restaurace Černý kůň, Štěpánská ul., Praha 1)