Ženské tělo a holocaust - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

2. září 2005, 00.00 | Do Osvětimi přijíždí asi 1.800 polských Židů. Ženy odvádějí do krematoria II, kde jim nařizují, aby se svlékly. Všechno podbarvuje náladová hudba a řeč moderátora rádia Frekvence 1. To není fikce ani zlý sen. Spíše realita, která veškeré dění na světě neúplatně zbavuje nánosu patosu, opět připomíná, že to, co si lidstvo prožilo, není zaprášená historie, která se nás samých netýká. Lidé, jichž se tehdy týkala, byli stejní jako my, žili v téže realitě, v jaké se denně odvíjí i náš život.To je poselství výstavy Elliota Rosse v PHP.

Ti z vás, kdo častěji sledují tyto stránky, si možná povšimli, že jsme v poslední době poněkud zanedbali výstavní aktivity Pražského domu fotografie. Je to škoda, poněvadž právě tato instituce se jako jedna z mála snaží poskytnout obyvatelům malé české kotliny nepodbízivý pohled na originální trendy evropské i světové fotografie. Z hlediska komerčního je to jistě postup téměř sebevražedný, ale to je bohužel problém nejen ryze český. Ctitelé kvalitní fotografie však ocení péči PHP při výběru autorů, jejichž práce dokážou oslovit.

Nejinak je tomu i v případě další expozice, kterou je čtyřiačtyřicet černobílých portrétů pod názvem „Yehudhith“ od amerického fotografa Elliota Rosse. Portrétní kolekce zahrnuje samé ženy a má pro to pádný důvod, jak uvidíme dále. I přes tento fakt rozhodně nepatří k atraktivním. Zobrazované dívky a ženy totiž nejsou objektem pro zálibné spočinutí oka muže či estéta jakéhokoli pohlaví, respektive jejich ženství je zde podáno ze zcela překvapivého hlediska. To, co je spojuje, je příslušnost k rase – jsou to Židovky.

Elliot Ross, sám Žid, se pokusil velmi citlivým a jednoduchým způsobem pozměnit náhled současníků na holocaust, a to právě na příkladu žen. Založil jej na citátu z výzkumné práce Mary Lowenthal Felstiner, který ukazuje nacistický pohled na ženu – „nositelku zárodku“, nacházející se na nejnižším stupni podřadné židovské „antirasy“ a opovrhované už za to, že ji zrodila. Holocaust pak byl tímto pohledem boj o těla žen – matek skutečných i potencionálních, v nichž nacisté viděli živoucí symbol přežití Židů.

Anonymní ženy na fotografiích nejsou žádné modelky, nýbrž osoby většinou mladšího středního věku a běžného vzhledu. Autor si přál, aby vypadaly jako ženy, které potkáváme na ulici nebo jaké patří mezi naše blízké. Protože podobně vypadaly i bezejmenné bytosti z transportů, ženy hnané do plynových komor, a nakonec i mrtvoly na hromadách v krematoriu. Ty pak přestávají být abstraktními amébami, vystupujícími ze šera historie, či ubohými obětmi, jejichž utrpení po nekonečném vyprávění s mentorsky zdviženým ukazovákem už nudí, anebo dokonce příslušnicemi toho divného „vyvoleného národa“, který si za všechny své pohromy nakonec stejně může sám tím, že je jiný než ostatní. Divák náhle pochopí pocity lidí, jimž za války v transportu zmizela sousedka, s níž postávali na chodbě, manželka nebo švagrová, která měla tu smůlu, že byla „nečisté“ rasy, nebo dokonce dcera, zatracená podle norimberských zákonů. A co víc: pochopí možná i sílu zvůle, jež si dokáže pokaždé vytipovat nějakou oběť podle jakýchkoli kritérií. Tedy konec sebejistého: „Mně se to stát nemůže.“

Ženy na snímcích se neusmívají, většinou tázavě hledí přímo do objektivu. Záběry jsou záměrně nepříliš kontrastní, což současnému vzhledu žen dodává zároveň dojem, jako by přicházely z minulosti. Pozorný divák si ale nemůže nevšimnout velmi působivých detailů, které propůjčují portrétům značnou míru expresivity. Jsou to především rozličné stíny, probíhající různými směry přes tváře žen. Z nich nechá autor vystupovat to, co chce takto rafinovaně jednoduchým způsobem zdůraznit: oči, linii profilu, dekolt. S osvětlením pracuje skutečně velmi tvořivě a s překvapivým výsledkem; jako by zobrazoval „ztracené životy“. Svůj účel také plní, že si Ross pro svůj umělecký projekt nevybral ženy pouze výrazně semitského vzhledu. K tomu případně vybral citát z Hitlerovy „bible nacionálního socialismu“, knihy Mein Kampf: „V Linci nebylo mnoho Židů. V průběhu staletí se jejich zevnějšek „poevropštil“, a získali tak lidský vzhled: vlastně jsem je považoval za Němce.“

Citáty jsou ostatně přiřazeny ke každé z vystavených fotografií, a tvoří jejich nedílnou součást. Jedná se o úryvky dobových textů od zmíněného Hitlerova „díla“ až po svědectví žen, které přežily. Tato souvislost dodává portrétům další rozměr; není totiž možné si jako hrdinku příslušného příběhu nepředstavit ženu či ženy na fotografii. A zázrak je na světě: dávno mrtvé bezejmenné Židovky tím jakoby ožívají, dostávají svou identitu, vstupují do našich životů. Oklikou se dostáváme zpět na původní místo: takto vypadaly sousedky, známé, příbuzné těch, jimž zmizely v komínech krematorií nebo v hromadných hrobech: žena hokynáře stejně jako manželka finančníka či stará noblesní slečna, která učila své žáky hrát Chopina. Mohu připojit osobní pocit? Vlastním malý šperk, který taková dáma věnovala své přítelkyni - mé babičce, když odcházela do transportu a dobře věděla, že se už nevrátí. Při pohledu na něj si pokaždé představím, co ta kultivovaná bytost asi prožívala, když přišla do tohoto pekla na zemi.

Jediným nedostatkem této působivé expozice je množství hrubých chyb v doprovodných textech, které jim mnohdy dává až směšné vyznění. Zato tichounce zaznívající rozhlasové vysílání, popsané v titulku, sice nechtěně, ale působivě přispívá k pochopení smyslu výstavy. V PHP si rovněž můžete prohlédnout a zakoupit knižní podobu Rossovy kolekce. Expozice, která se již představila v Domě fotografie v Popradu, bude koncem září přesunuta do Krakova.

(Elliot Ross: YEHUDHITH, Pražský dům fotografie, Václavské nám. 31, Praha 1, po-ne 11-18, vstupné 30/20, prodlouženo do 18.9.)