Žiji s krajinou na vlastním těle - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

fotografie krajina VUB

fotografie krajina VUB

30. července 2004, 00.00 | Tuto „krajinu“ Lenka Pazourková i vyfotografovala. Její práce jsou součástí výstavy „Otevírání krajiny“, kterou se v Galerii kritiků pražského Paláce Adria prezentují studenti a absolventi v ČR ojedinělého ateliéru Environment Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Tato rekapitulace šestiletého působení ateliéru nastoluje otázku: jedná se o výstřelek nebo projekt, který má budoucnost?

Ateliér Environment oboru konceptuální tendence založili na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně před šesti lety akademický malíř Vladimír Merta a docent Marian Palla. Přihlásilo se do něj pětatřicet studentů, z nichž osm již absolvovalo. Název tohoto studijního „útvaru“ je značně komplikovaný, jak tedy vysvětlit jeho činnost v lidštině? „Pojem environment je v historii umění spojován především s instalací, tedy s trojrozměrným objektem, který je vytvořen pro určité místo. Environmentální umění je tedy takové, které se vztahuje k určitému místu, prostředí,“ pokusil se o to vedoucí ateliéru Vladimír Merta v rozhovoru pro Hospodářské noviny. A dodal, že se mu rovněž říká „umění ve veřejném prostoru“.

Podle Merty se studenti ateliéru snaží „zkoumat otázky, jakým způsobem životní prostředí obecně může vstoupit do uměleckého díla“. Devatenáct z nich, studentů i absolventů, se to divákům snaží na výstavě „Otevírání krajiny“ názorně předvést. Najdeme zde instalace, video i fotografie. Skutečností je, že Galerie kritiků poskytuje opravdu velkorysý prostor, pro nějž je expozice poněkud malá, takže působí poloprázdně. Zejména střed s unikátním přirozeným osvětlením je využit nedostatečně.

Fotografie zaujímají ve vystavované kolekci největší prostor, věnovalo se jim pět vystavujících studentů. Václav Skácel, absolvent z roku 2001 je autorem souboru Zlatý řez. Jedná se o digitální tisk sedmi barevných fotografií krajin, nasnímaných zřejmě kdesi ve Středozemí. Ačkoli jsou odlišné, strukturou se podobají: vždy je přítomna členitost, ať už daná terénem, vegetací nebo lidským zásahem. Jednou je to skalní útvar, podruhé městečko v horách, krajina, rozrušená pravidelnými řádky stromů v rozsáhlých sadech, dokonce i posetá sloupy větrných elektráren. Spojuje je poněkud provokativní detail: muž na skalním výstupku, který zády ke kameře obloukem močí do údolí. Snímky postrádají plasticitu, neboť nic na nich není zvlášť zdůrazněno; někde chybí horizont a pozadí je stejně ostré jako lidská postava vpředu. Přesto na ni autor stále znovu přivádí divákovo oko. Myslím však, že divákovi bez alespoň náznaku vysvětlení Skácelovo sdělení uniká, stejně jako mně.

Jiné je to u letošní absolventky Soni Goldové. Digitální manipulací tvoří panoramatické barevné fotografie, na nichž se vyjadřuje k – leckdy velice nepřátelskému – vztahu město versus příroda. „Civilizovanost“ jejích krajin se stále zvyšuje a je různorodá; na první fotografii je příroda proměněna v upravený park, který na malém kousku v rohu kontrastuje se zemí poničenou a nechanou svému osudu, jak to často vidíme právě na okrajích měst. Na jiné fotografii je několik vzrostlých jehličnanů na rozhraní periférie a moderního sídliště. Cítíme, že sem nepatří, že je lidé nemají rádi, a při nejbližší příležitosti se jich jako zbytečného pozůstatku zbaví. Na posledních dvou záběrech je tato obava zrealizována – nejprve stromy, dožívající zalité v asfaltu, pak už jen mrtvý pahýl před garáží, uříznutý kus nad zemí. To, čeho Goldová docílila počítačovou montáží, je však skutečností těchto dní: zmrzačený kaštan v jednom českém městě byl obkroužen nepovolenou stavbou herny, a tím odsouzen k pozvolné smrti.

Expozice je věnována v úvodu zmíněné Lence Pazourkové, která tragicky zahynula roku 2003 při horolezecké výpravě na Ural. Ta byla fascinována krajinou trochu jiného druhu: „Odhaluji tajemné chování mého těla, jež stále „pracuje“. Vlastně tím žiji, s krajinou na vlastním těle.“ Šest černobílých makrofotografií zachycuje povrch autorčiny hlavy v různých stádiích růstu vlasů. Pazourková se tedy s detaily svého těla vypořádává podobně jako Jiří Melzer (který chystá na srpen novou výstavu v Galerii Velryba) ve svých Autaktech, avšak méně efektně a intimněji.

Absolventka z roku 2000 Jitka Žáková zachytila na svých fotografiích z ptačí perspektivy obrazce, vyseté pomocí obilí v krajině. Představuji si, že si splnila nevyslovenou touhu (mnoha z nás) ovlivnit vlastním přičiněním vzhled nějakého terénu, a vytvořila obrazy, jež se stejně jako třeba známé Giacomelliho letecké snímky krajiny zaměřují na svérázný půvab struktur a linií, tvořených přírodními prvky, a připomínajících grafiku.

Zajímavý a působivý je rovněž cyklus Zuzany Lacové Bez názvu (z roku 2000). Tvoří jej 5 barevných a tři černobílé fotografie, jež spojuje zvláštní nápad: kolečka z duté hovězí kosti, navlečená a pospojovaná v řetěz či plochu. Na detailních záběrech pak vidíme části autorčina těla s touto neobvyklou „ozdobou“, stín kroužků na pokožce, nebo působivý pohled skrz ně. Bizarní tvary materiálu tvoří estetický kontrast s jemnou dívčí pletí. Jedinou prací se prezentuje loňská absolventka Lucie Peroutková. Fotografie, zachycující její instalaci s názvem Pády (barevná peříčka na špejlích, zapíchnutá v kruhu v trávě), má zřejmě evokovat představu různých druhů ptactva, kteří denně osaměle končí svou životní pouť.

Kritičce Magdaleně Čechlovské připadaly práce studentů ateliéru Environment krotké a rozvážné. Nezapomínejme, že mladí lidé, kteří se vydali právě touto cestou, jsou většinou hlubšího založení, které o sobě dává vědět méně efektními, o to však opravdovějšími počiny. Jsou na začátku své tvůrčí cesty, mnozí svůj výraz ještě hledají. V každém případě je dobře, že tento projekt vznikl a trvá, a přejme mu, aby se nedočkal rutiny a rozmělnění svého poslání.

(OTEVÍRÁNÍ KRAJINY, studenti a absolventi ateliéru Environment Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, Galerie kritiků, Palác Adria 1.p., Jungmannova 31, Praha 1, vstup 40/20, pravděpodobně do 8. 8.)