Žil jsem v cikánské osadě - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

3. února 2003, 00.00 | Na titulním snímku katalogu k výstavě Karla Tůmy Mezisvěty 2003, která v současné době probíhá v Galerii Velryba v Opatovické ulici na Starém Městě, je na pozadí chudobných dřevěných domků s jedním oknem rozostřený detail ruky, třímající kouli. Právě proto, že detail není ostrý, můžeme se jen dohadovat, čím koule ve skutečnosti je (nejspíš však dětským míčem). Symbolicky tak otevírá prostor jinému výkladu: je to zeměkoule, svět. Dřevěná osada kolem ní totiž představuje celý svět pro své obyvatele – Cikány.

Nebo spíš Cigány, protože student FAMU Karel Tůma pořídil své fotografie na Slovensku. „Při návratu z cesty po východní Evropě (Rumunsko, Bulharsko, Turecko) jsem objevil na Slovensku romskou osadu u vesnice Chminianské Jakubovany. Dnes již přes čtyři roky zpracovávám téma cigánských osad na východním Slovensku,“ vysvětluje. Výstavní soubor, jehož 22 černobílých fotografií si až do 23. února mohou prohlédnout návštěvníci Velryby, měl svou premiéru loni v prosinci na univerzitě v Rouenu. Expozice byla součástí fotografické akce „Něco nového z východu“, která proběhla u příležitosti festivalu českého filmu v rámci úspěšné „České sezóny“ ve Francii.

Snímky, dokumentující život Cikánů přímo v jejich původních osadách, nejsou v Galerii Velryba vystaveny poprvé. Například právě před rokem zde Milan Jaroš uvedl mimořádně kvalitní výstavní soubor „Cikáni – Východní Slovensko 2000-01“. Fotograf Vlado Bohdan ví o úskalích, která přináší zaměření se právě na toto exotické, zdánlivě snadné a atraktivní téma: „Autor si uvědomuje, že se nevyhne srovnávání s těmi před ním. Těch, co přijdou později, se bát nemusí, budou to mít těžší.“ Vždyť svědectví o tomto kontroverzním etniku vydali i tvůrci, jejichž jméno má jasný zvuk také jinde než v české kotlině: například Karel Cudlín či Josef Koudelka.

Tůmovy fotografie mají s Jarošovými hodně společného. Především citlivost a civilnost pohledu, který nesází na snahu o efekt, šokování či glorifikaci ošklivosti. Není rovněž sběratelem žánrových obrázků z bizarního prostředí, které by sledoval povrchním zrakem. Není ani moralistou, který poukazuje na nedostatky způsobu života Cikánů a ironizuje je. Naopak, z fotografií lze snadno vycítit, že Tůma si – možná i za cenu značného úsilí a dílčích zklamání – dokázal získat důvěru lidí, které zvěčnil, přiblížit se jim. „Komunikace s okolím osady je minimální. Možná právě proto, poté co vidí nějakou odezvu, otevřou vám celý svůj život,“ říká k tomu.

Autor se nikterak netají svými sympatiemi s levicovou alternativou, z nichž plyne tendence k tématům, jimž se věnuje: kromě Cikánů je to například existence narkomanů, pankáčů, pouliční demonstrace odpůrců globalizace, svět postižených, nebo nejnověji třeba prostředí pražských hospod s obsluhou nahoře bez. Můžeme nadhodit otázku, zda k etablizaci alternativy nedochází právě tím, že se rozmanitost života našich předků postupně oklešťuje na pouhé dvě možnosti: konzumní způsob života a alternativu, přičemž obě mají shodně nedůvěru ke všemu, co se jim vymyká. Na Tůmových fotografiích však žádná programová prohlášení nenajdete; člověk, který je pořídil, má talent, cit, smysl pro krásu, schopnost vyjádřit věty nedořečené či nevyřčené, dokáže vykouzlit atmosféru. A přitom není sentimentální ani kýčovitý, ale ve své výpovědi pravdivý, aniž by stranil a obviňoval. Jeho fotografiím věříme, jak říká fotograf a pedagog Jindřich Štreit.

Snad to nezní příliš nadneseně, ale jednotícím prvkem všech Tůmových záběrů je symbolika. I tomu zdánlivě nejobyčejnějšímu výjevu dává všelidský rozměr. „Hledám v nich především to, co máme všichni společné,“ vysvětluje. Pracuje s náznakem, detailem, využívá magického působení světla, žádaného účinku často dosahuje svébytnou, avšak promyšlenou kompozicí. Jednou z nejpozoruhodnějších fotografií souboru je například obraz z osady Letanovce (podle údaje v katalogu, popisky u záběrů jinak chybějí), na němž dva chlapci zády k objektivu klacíky ženou po prašné cestě obruče z bicyklových kol, zbavených drátů. Její atmosféru podporuje imaginativní protisvětlo, zahalující do slunečního oparu nejen celou scénu, ale i konec dlouhé, rovné cesty, a dávající výjevu působivou hloubku a perspektivu.

Velmi zdařilé jsou rovněž Tůmovy portréty. S mimořádnou citlivostí byl například pořízen prostý snímek dvou žen v pokročilejším věku, podle podoby matky a dcery, sedících na rozestlané posteli. Cit vyzařují i dva portréty matky ještě dívčího vzhledu s nemluvnětem. Zvláště působivý je zejména ten z nich, na němž žena ukrývá svou tvář do náruče svého dítěte, a divák z ní může spatřit pouze temné, výmluvné oko. K mimořádným záběrům náleží i odpočívající muž výrazně romských rysů, jehož vážný, oduševnělý výraz, bílá košile, kontrastující se snědou pletí, a hůl s křížem prozrazují účastníka náboženské pouti.

Karel Tůma vystihuje, že život slovenských Cikánů je určován nejen pomalu se vytrácejícími tradicemi, jejichž součástí bylo hlučné a nevázané veselí i smutek, často extatický, ale ve skutečnosti hluboce prožívaný, nýbrž je stále více poznamenáván i lákadly a nástrahami moderní společnosti. Na jednom snímku zasáhne diváka smutný a nedůvěřivý pohled kroceného divokého koně, vedeného po lesní cestě dvěma muži, jinde na nás zapůsobí syrovost scenérie ubohých domků uprostřed zasněžené, lhostejné zimní krajiny, kde kráčející muž nese přes rameno kus dobytčete. Ale autor zachytil i téměř barbarskou radost houfu dětí, demolujících vrak starého auta. Zajímavé je, že námětově zcela shodnou scénu jsem viděla na výstavě fotografií Jiřího Křenka, který zachytil život tzv. nových Čechů v satelitních městečkách, která vyrostla a stále vyrůstají kolem Prahy. Tady se však jednalo o zábavu dvou teenagerů z prestižnější společenské třídy. A tak mne napadlo, že při letmém srovnání životního stylu obou vrstev, nacházejících se na opačných pólech společenského spektra, můžeme nalézt jisté podobnosti, možná i ta tolik zdůrazňovaná svoboda obou je podobnou měrou diskutabilní …

(Karel Tůma: MEZISVĚTY 2003, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, vstup volný, do 23. 2.)