Zraňovaná krajina Ivana Lutterera - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

panorama fotografie

panorama fotografie

23. července 2004, 00.00 | Přístrojem Kodak typ Panoram, který se vyráběl v letech 1894-1904, pořídil Ivan Lutterer většinu svých fotografií. Původně patřila tato vzácnost pomocníkovi a příteli Josefa Sudka, Jiřímu Tomanovi. Zdá se tedy jen logické, že Lutterer svým vlastním stylem navázal na ducha Sudkovy tvorby. Jeho snímky z let 1984 – 1991 vystavuje nyní Langhans Galerie.

Stojí za to, abych úvodem tento unikátní aparát představila slovy historičky fotografie Anny Fárové: „Někteří (fotografové) jako fetiš přebírali jeden velmi starý Kodak, typ Panoram 6x18 cm z roku 1894-1904, který je asi nejjednodušším a nejefektivnějším strojkem na vytváření vedut. Pracuje bez zaostřování, a jeho objektiv, poháněný malým perkem, objede výseč půlkruhu asi 140°, kdy vyjíždí ze tmy a zase do ní zapadá, bez jakéhokoliv sofistikovaného mechanismu. Je blízko jednoduchosti dírkové komory.“

Tímto přístrojem, který měl ostatně jen zapůjčený, vytvořil předčasně zesnulý český fotograf Ivan Lutterer (1954 – 2001) ke třem tisícům negativů, z nichž sám stačil zpracovat zhruba jednu třetinu. Nejvíce záběrů vzniklo v období čtyř let (1984-88), pak si jej tvůrce ještě vypůjčil v únoru 1991, aby zvěčnil Stromovku jako vzpomínku na procházky svého dětství. Zpočátku jej lákala bizarní atmosféra pražských ostrovů a dalších míst na vltavském pobřeží, později však objevil, že stejnou pozornost si zaslouží i jiné, stejně bizarní části Prahy i jiných měst a české krajiny vůbec. Jistě by bylo zajímavé vidět, co by Lutterera zaujalo nyní, čtyři roky po jeho odchodu do USA. Určitě by si i v rychle se měnící tváři českých sídel našel místa kontrastů a poetiky postupujícího zániku a odcizení, která je opakujícím se motivem jeho tvorby. To se ale už ke své škodě nedozvíme.

Galerie Langhans představuje společně s Pražským domem fotografie a Leica Gallery v bývalém purkrabství Pražského hradu skutečnou špičku našeho výstavnictví, pokud jde o fotografii. Je smutné a zároveň pro českou realitu těchto dnů příznačné, že pouze jako jediná z tohoto trojhvězdí, schopného držet krok se zahraničím, nemá díky vyřešeným vlastnickým vztahům k nemovitosti, kde sídlí, problémy se svou existencí. Zdá se, že provoz kterékoli vietnamské tržnice je pro lidi, kteří u nás rozhodují, důležitější než nějaké umění. Sdružení na podporu fotografie České foto připravilo v prostorách Langhansovy galerie poměrně rozsáhlou výstavu Luttererových panoramatických fotografií, a to za přispění blízkých přátel autora, jinak známého svým introvertním stylem života. Expozici doplňuje publikace, obsahující výběr 127 snímků z dosud nezveřejněného rozsáhlého souboru, kterou vydal Jaroslav Bárta Studio JB.

Vzpomínky a emoce, které tyto vzpomínky vyvolávají, jsou prameny tvorby Ivana Lutterera. Dům v Bubenči, kde prožil první léta svého dětství, povýšil na svých fotografiích na jakýsi ztracený ráj, harmonii, kterou už nelze podruhé nalézt. S dalším místem, kam se jako kluk s rodiči přestěhoval, už je to očividně jiné. Sídliště Spořilov a jeho okolí je periférie, tehdy ještě příměstská krajina, jejíž někdejší venkovský ráz je tentam, a město to zdaleka není. Ještě po letech poznáváme, jaký šok citlivá dětská duše, zvyklá na poezii domů se zahradami, odkud nebylo daleko do Stromovky, na starobylou Malou Stranu nebo do přírody, utrpěla. Celý život bude sice tíhnout ke ztracené harmonii, zároveň jej ale budou téměř masochisticky přitahovat různé socialistické „novotvary“ v historických jádrech měst, chátrající domy ve vesnicích bez budoucnosti, neuspořádaná, špinavá staveniště, „bývalá“ krajina, na níž se krutým způsobem podepsala lidská ruka. A také dětská hřiště, občas rovněž „okořeněná“ nějakým prvkem, který do dětského světa nepatří.

Samota, jistý odstín smutku, vědomí nemožnosti vrátit uplynulé, sestup z povrchu k bizarnímu, leckdy všednímu, špinavému a zdevastovanému světu pod ním, to vše vyzařuje z Luttererových černobílých panoramat. Je mu sice velice blízká snaha jím vždy obdivovaného Jana Sudka o zmapování některých míst v Praze, – pražské ostrovy například v osmdesátých letech systematicky snímal téměř dva roky – ale tady veškerá podobnost končí. Luttererovy snímky nejsou klasicky krásné lyrické obrazy, opěvující stověžaté město; je to srdce svírající poetika stop zašlé slávy, pomíjivosti, necitlivosti k okolí, oné slepoty, které postihuje lidi, vychované ve světě bez duchovna a estetiky. Jejím příznačným symbolem by se asi mohl stát syrový záběr dvou prasečích půlek, pověšených na bývalé dětské houpačce mezi zdevastovanými, zanikajícími budovami, nebo boží muka, jež ční z roviny na pahrbku, uměle vykousnutém bagry. Krajinami ošklivosti a krásy ve vzájemných souvislostech kontrastu nebo podobnosti chtěl autor podle vlastních slov vyjádřit spíš ideu bez patosu a výtvarnosti, jakýsi „pocit bytí“ s lidmi v tehdejší době, v zemi plné lásky a nenávisti.

Dlužno poznamenat, že Ivanu Luttererovi patří také velká zásluha za záchranu velké části vzácného archivu skleněných desek Jana Langhanse, a zejména za to, že fotografie věhlasného portrétisty opět spatřily světlo světa. Technická stránka fotografie Lutterera velmi zajímala, a díky svým stále prohlubovaným znalostem fotografické chemie dokázal při rekonstrukci každého vzácného exempláře najít a uplatnit správný postup i materiál. Je dobře, že právě Langhans Galerie splácí svůj dluh tomuto neobyčejnému umělci i člověku, který se za života nikdy nezviditelňoval. Možná si povšimnete i toho, co tak trefně vyjádřil teoretik a autorův přítel Václav Sokol: „Asi není náhodou, že část fotografií připomíná řeku, pohled na vodní proud, který odjakživa vyhledávali lidé, jejichž citlivost byla větší, než aby se s ní dalo žít.“

(Ivan Lutterer: PANORAMATICKÉ FOTOGRAFIE 1984 – 1991, Langhans Galerie Praha, Vodičkova 37, Praha 1, vstup 60/30/10, do 31. 7.)