Žiji proto, abych fotografoval, fotografuji, abych žil - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

9. února 2007, 00.00 | Pokud si při pohledu na fotografie horských krajin Ctibora Košťála (*1956) vybavíte více než čtyřicet let staré snímky Viléma Heckela, určitě se nejedná o souvislost čistě náhodnou. Stejně jako jeho velký vzor, také Ctibor Košťál miluje a fotografuje hory s respektem před jejich majestátní i krutou krásou – ať jde o vrcholky Himálají či úbočí Krkonoš. Pokud chcete s tímto významným představitelem východočeské krajinářské školy, jenž je možná k vašemu překvapení samouk, pobesedovat, přijďte ve středu 21. 2. v 19 hodin do IDIFu v Hálkově ulici.

Jak jste se dostal k fotografování? K fotografování mě v polovině 60. let přivedl můj otec. V té době nebylo zase tak normální vlastnictví zvětšovacího přístroje. Propadl jsem té magičnosti přerodu negativního obrazu v reálnou fotografii. Vůbec mě nezajímaly chemické zákonitosti, byl to malý zázrak. Stařičký zvětšovák s objektivem bez clonového kroužku. Aby se alespoň určitým zacloněním mohla zlepšit jeho kresba, zasunoval jsem mezi jeho čočky proužek papíru s vystřiženým malým otvorem. Byly to pionýrské doby, jimž jsem ale vděčen za mnohé.

Co jste původním povoláním? Věřím tomu, že kdyby se mé dětství potkalo s polistopadovou dobou, studiu fotografie bych se určitě věnoval. Počátkem sedmdesátých let ale byla „živnost“ komunálního fotografa značně nejistá, a tak jsem (a taky trochu rodiče) zvolil tutovku v podobě studia stavební průmyslovky a následné ukončení vzdělání na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Jsem tedy stavební inženýr.

To je zaměstnání s perspektivou. Proč jste tedy přehodil výhybku opět směrem k fotografování? Počátkem devadesátých let mnoho mých vrstevníků začalo nejrůznějším způsobem podnikat. I já jsem stál před volbou role samostatného projektanta nebo dráhy fotografa na lákavé, byť trochu zrádné volné noze. Rozhodl fakt, že fotografování se věnuji přece jen o nějaký ten rok déle. Ze zakořeněné obavy, že by náhodou někdo po mně chtěl nějaký „papír“, absolvoval jsem alespoň dnes známou Hradeckou fotografickou konzervatoř.

Co bylo impulsem vašeho přechodu k digitální technice, když jste byl tak dlouho věrný klasice? No víte, není to tak dlouho, co jsem se dušoval, že mě digitální technika nechá chladným a že je vyloučeno, abych jejím svodům podlehl. A vůbec nebyla hlavním důvodem tehdejší finanční náročnost nastupujících „digiťáků“. Jsem pravověrný, nemám moc novinky v lásce. Možná jsem také trochu pohodlný, nebo líný se učit… Už v minulosti jsem na rozdíl od svých kolegů nepodléhal svodům různých laborací se „zaručeně jemnozrnnějšími“ vývojkami, filmy atd. Dnes představuje digitální forma tak 90 % mé tvorby! Ano, podlehl jsem požadavku doby, chcete-li. Respektive podlehnutí bylo nevyhnutelné. Z profesního hlediska digitální fotografie práci zjednodušuje, zrychluje a zlevňuje.

Ale klasického fotografování se určitě jen tak nevzdáte... Máte na mysli můj trochu nostalgický návrat k černobílé středoformátové fotografii? Chybí mi totiž to čarování pod zvětšovákem. Ta přítomnost onomu zázraku. Jo, a taky mě už za poslední roky od computeru dost bolí záda…

Jak vůbec vidíte budoucnost klasické fotografické techniky? Přežije současný boom digitalizace? Díky právě uvedenému dobře. Možná bude jakousi doménou fajnšmekrů, ale určitě nevyhyne. Alespoň co se klasické černobílé fotografie týká.

Máte dojem, že snadná dostupnost poměrně kvalitního fotografického vybavení a relativní snadnost práce s digitální technikou mají pozitivní vliv na tříbení vkusu amatérů? Ne. A to se vůbec nechci dotknout, jak vy říkáte, amatérů. Jinak osobně nemám rád členění fotografů na amatéry a profíky. Jestli je profesionální fotograf ten, který prodává své snímky, pak se jím stane dříve nebo později snad každý amatér. Osobně je mně bližší dělení na fotografy, kteří fotit umějí, a na ty druhé. Ale zpět k dotazu. Sám na sobě jsem si totiž dokázal, že se s výběrem a přípravou digitálního snímku nemazlím tak jako dříve s analogem. Orientace v množství „naplácaných“ variant je pak při selektování vyčerpávající. Také se tím dle mého názoru snižuje práh sebekritiky.

S jakým fotografickým vybavením pracujete? Již více než 15 let dělám se středoformátovou Mamyiou 645 s kazetami na barevnou inverzi a černobílý negativ. Rovněž jsem nabíjel, zejména diapozitivním filmem, i donedávna užívaný analogový Nikon, a to až do expanze digitálních zrcadlovek. Nikonu jsem zůstal věrný, jen jsem jej zaměnil za D200.

Žijete a pracujete v severovýchodních Čechách. Zdá se, že vám není lhostejné, jak se tento region bude rozvíjet. Jste tedy podkrkonošský patriot? Ano, jsem. Na onom patriotství má možná zásluhu i již zmiňovaná pravověrnost. Trochu jsem toho procestoval a moc dobře si uvědomuji, jak u nás je. Zejména pak člověku, jenž se umí dívat, musí ta naše malá země připadat jako zahrádka. A já se odjakživa snažil na svých zejména krajinářských fotografiích zachycovat krásno. A toho je tady u nás, v Podkrkonoší, více než dost.

Není ale patriotismus v dnešní globální době jen romantický přežitek? Zda je to romantický přežitek nevím, vůbec bych se ale tomu nedivil, naturelem totiž romantikem jsem.

Co tedy říkáte proměně krkonošské krajiny v jedno velké zábavní centrum se sportovními komplexy a apartmány, nebo koncertům na Luční boudě, tradičním místě dřívějších turistů? Co se na mnoha místech v Krkonoších děje, mě štve. A nejen tam. Opět ale v porovnání s trochu srovnatelnými místy ve světě „to ještě jde“… O politice se ale bavit nehodlám a na Luční boudu na koncerty nechodím a chodit nebudu. Slibuji. Často se tam ale zastavím jako turista.

Co bylo impulsem k založení Volného sdružení východočeských fotografů (VSVF), u jehož začátků jste stál, a jaký je jeho smysl? Ani nevíte, jak jste se trefila. Impulsem byl totiž Impuls, což je Středisko amatérské kultury v Hradci Králové, pod jehož křídly v roce 1995 VSVF vzniklo. Skutečným impulsem byla asi v té době, kdy fotokluby spíše zanikaly než vznikaly, mj. i snaha sdružit nejen tyto bezprizorní fotografy. Náplní sdružení je pořádání třísemestrální Hradecké fotografické konzervatoře, dále zajišťování mnoha krátkodobých kurzů, seminářů a besed a výstav. Každoročně je vyhlašována fotografická soutěž Premiéra, třikrát do roka vydáváme časopis Fotoimpuls, pomocí neustále se aktualizující Encyklopedie východočeské fotografie je mapována fotografická přítomnost ale i minulost fotografie na východě Čech. VSVF se v neposlední řadě podílí na organizaci v tříletém cyklu pořádaného Salonu východočeské fotografie.

Podnikl jste cesty do exotických končin, a to i do míst, kam turisté běžně nesměřují, třeba do Tádžikistánu, Nepálu nebo Albánie. Byl problém se tam dostat? Měl jsem problém dostat se do Tádžikistánu, protože se psal rok 1985. Byly to první 5 500 m vysoké hory a asi trochu předurčily můj další cestovatelsko-fotografický vývoj. Na tuhle cestu moc rád vzpomínám, protože byla první a trochu ilegální. Nafotil jsem tam mj. i spoustu lidí, a rád bych se mezi ně s fotografiemi vrátil a snažil se dopátrat, jaké byly jejich další osudy. Nevím však, zda bych se tam cítil tak bezpečně jako před 22 lety. Albánie to byla taková porevoluční epizodka, kam už se tak vrátit netoužím. Zato Indie, a zejména pak Nepál mně učarovaly. Příroda, hory, domorodci – fantazie.

Jaký zážitek z těchto končin byl pro vás nezapomenutelný? Nezapomenutelný zážitek? Dám tři. První pětitisícovka v roce 1985, dále vystoupení z letadla v nepálském Káthmándú a zjištění, že ty Himálaje fakt už asi uvidím, a výstup v roce 2003 na vrchol Mt. Blancu se svým sedmnáctiletým synem. Právě zjišťuji, že jak člověk zraje, stávají se najednou mnohé dříve obyčejné věci nezapomenutelnými…

Neměl jste jako cizinec z bohaté Evropy v těchto zemích problémy s místními obyvateli? Nechcete mít s nimi problémy? Chovejte se k nim tak, jak byste si přáli, aby se oni chovali k vám. Naučte se také jejich základní konverzační obraty a máte vyhráno.

Cestujete sám či s někým? Někteří fotografové nejraději cestují sami, protože se nemusí nikomu přizpůsobovat a nikoho nezdržují... Tak na ty řekněme velké cesty jsme vždy jezdili tak ve čtyřech. Všichni měli vždy k fotografování blízko, takže jsme se nikam nehnali. A země, kam jsme směřovali, byly velké, takže jsme si na paty příliš nešlapali. Sice jsme se vzájemně přizpůsobovali, ale já skoro vždy zdržoval. Jinak fotografickou samotu mám rád, lépe si vše vychutnávám.

Nikdy jste nepřemýšlel o tom, že byste se mohl věnovat i jinému žánru než krajinářství? Nemyslím, že bych to svojí myslí nějak významně ovlivnil. Jsem „od furt“ především krajinář, i když profese mě pochopitelně nutí dělat i věci diametrálně odlišné. Asi by mě ale bavila reportáž a lidi. Mám radost, když zejména ze svých cest dovezu spoustu „živých“ fotografií a přátelé je ocení.

Máte mezi fotografy svůj vzor nebo nějakého oblíbence? Tak odzadu. Oblíbenců mám spoustu, jsou to zejména moji přátelé. Jsme si vzájemně oblíbeni… A vzor? Mým obrovským vzorem byl a asi zůstává pan fotograf Vilém Heckel. Jeho snímky horské krajiny mi jsou velmi blízké. Imponovalo mě spojení vlastního fotografování s aktivním horolezectvím. I mně se nakonec v určité životní etapě toto podařilo skloubit.

Děkuji za rozhovor. Dobré světlo nám všem.