Panasonic Lumix FZ7 - stabilizovaný ultrazoom v praxi - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Navigace:  » Úvodní stránka  » Recenze  » Recenze - fotoaparáty  

31. března 2006, 00.00 | Panasonic FZ7 je nástupcem modelu FZ5, od kterého převzal koncepci kompaktního ultrazoomu s optickou stabilizací. Opět tedy můžeme využít až 12x optický zoom se stabilizací. Rozlišení se nepatrně zvedlo na 6 MPix, což není jediná změna. Dočkali jsme se většího displeje, vylepšeného ovládání, českého menu, většího videa a možnosti fotografovat s citlivostí až ISO 1600. Jak dopadl v redakčním testu se dočtete v dnešním článku.

{Popis a konstrukce}

Panasonic FZ7 je nástupcem modelu FZ5, od kterého převzal koncepci kompaktního ultrazoomu s optickou stabilizací. Opět tedy můžeme využít až 12x optický zoom se stabilizací. Rozlišení se nepatrně zvedlo na 6 MPix, což není jediná změna. Dočkali jsme se většího displeje, vylepšeného ovládání, českého menu, většího videa a možnosti fotografovat s citlivostí až ISO 1600. Jak dopadl v redakčním testu se dočtete v dnešním článku.

Konstrukce a design
Základní koncepcí konstrukce se FZ7 neliší od klasických ultrazoomů, kde z těla ne většího než u kompaktu vystupuje bateriový grip a velký tubus objektivu. Zde tomu není jinak. Rozměry patří spíše k menším EVF (elektronický hledáček) kompaktům, kterým se také říká elektronické zrcadlovky. Se zrcadlovkami však mají společné pouze to, že hledáčkem vidíme skrze objektiv. V pravé DSLR zrcadlovce skrze optiku, u EVF pouze na displeji integrovaném v hledáčku.

FZ7 se od FZ5 neliší pouze v detailech, jak je tomu u podobných faceliftů stárnoucích modelů. Použití výrazně většího displeje u FZ7 neumožnilo umístit hledáček stejně jako u FZ5, a proto byl umístěn nad displej (FZ5 jej měl v levém horním rohu vedle displeje). Díky tomu se muselo přesunout několik tlačítek a některá zmizela úplně. Proto Panasonic použil nový ovládací prvek, který minulý model neměl, joystick. Jeho funkci si popíšeme v sekci o ovládání.

Na přední straně nalezneme pouze mikrofon a asistenční diodu automatického zaostřování pro přisvícení tmavých scén. Levý bok opět pod plastovými dvířky ukrývá dva konektory pro datový přenos (USB a A/V) a externí napájení. Kromě jiné konstrukce vyskakovacího blesku na horní straně, se tam nic nezměnilo. Opět je zde kruhový volič expozičních režimů, dvě funkční tlačítka a prstencový ovladač zoomu, uprostřed kterého je umístěna spoušť. Spodní strana nabízí přístup k prostoru, kde je ukryta baterie a paměťová karta. Kovový závit pro stativ je však mimo osu objektivu.

Největších změn doznala zadní strana. Změna displeje (místo úhlopříčky 1,8" je zde nyní 2,5") způsobila to, že hledáček se již nevešel do levého horního rohu, jak bylo ve zvyku Panasonic hledáčky často umísťovat. Nyní si našel místo tam, kde většina konkurenčních hledáčků, nad displejem v ose objektivu. Tím ale zabral místo tlačítkům, která zde byla u minulého modelu. Uvolňovací pojistka blesku je nyní po levé straně hledáčku. Na pravé straně je přepínač mezi displejem a hledáčkem. V pravém horním rohu zůstal posuvný vypínač fotoaparátu. Napravo od displeje však nalezneme nově použitý joystick s možností stisknutí, dvě funkční tlačítka a nově řešený křížový ovladač. Ten je nyní složen z pěti tlačítek umístěných do kříže. Uprostřed je tedy ještě navíc potvrzovací tlačítko.

Oficiální specifikace hovoří o hmotnosti 310 g bez výbavy a 356 g s baterií a paměťovou kartou. Námi naměřená hmotnost s baterií, kartou, popruhem a krytkou objektivu je cca 385 g. Tělo je vyrobeno z plastu, což nutně neznamená, že se jedná o "bakelitovou hračku". Provedení je velmi pevné a tělo se ani při použití větší síly nekroutí. Na testování jsme dostali provedení v matně černé barvě, přičemž povrch je jemně zdrsněný, aby neklouzal. Dostupný je také ve stříbrné barvě. Větší část bateriového gripu je pogumována. Rozměry těla fotoaparátu ve vypnutém stavu jsou: 112,5 mm (š) x 72,2 mm (v) x 87,8 mm (h).

[-more-]{Technické parametry}

Technická specifikace
Použitý CCD snímač má úhlopříčku 1/2,5" a efektivní rozlišení 6 MPix, což nám umožňuje fotografovat snímky s rozlišením 2 816 x 2 112, 2 304 x 1 728, 2 048 x 1 536, 1 600 x 1 200, 1 280 x 960 a 640 x 480 bodů do formátu JPEG a TIFF. Máme však možnost ukládat snímky i s poměrem stran 3:2 v rozlišení 2816 x 1880 a 2048 x 1360 bodů i s poměrem 16:9 v rozlišení 2816 x 1584 a 1920 x 1080 bodů. Citlivost snímače můžeme nastavit na ISO 80, 100, 200, 400, 800 a 1600. Poslední dvě hodnoty jsou přístupné pouze ve speciálním režimu vysoké citlivosti. Obrazovému procesoru můžeme nastavit tři různé stupně kontrastu, ostrosti, barevného nasycení a redukce šumu. Nechybí ani barevné efekty pro černobílé snímky, filtr sepia a oteplující/ochlazující filtr. Ozvučené videosekvence můžeme ukládat v rozlišení 848 x 480, 640 x 480 a 320 x 240 bodů s frekvencí 30 nebo 10 sn./s. Délka je omezena pouze kapacitou paměťové karty. Videosekvence můžeme ve speciálním režimu vytvářet také ze statických snímků (s frekvencí 5, nebo 10 sn./s).

Objektiv Leica DC Vario-Elmarit složený z 11 čoček v 8 skupinách s rozsahem ohniskové vzdálenosti od 6 do 72 mm (ekvivalent kinofilmu je 36 - 432 mm) disponuje světelností F2,8-3,3. K dispozici je nově i plně manuální zaostřování. Automatické pasivní zaostřování měří na 9, 3 nebo 1 bod (bodové stření má dva režimy s různou velikostí bodu). V režimu s třemi nebo jedním bodem lze také použít vysokorychlostní ostření, které zkracuje dobu potřebnou pro zaostření, ale také omezuje rozsah zaostřitelné vzdálenosti. Minimální vzdálenost zaostření je 30 cm na nejkratším ohnisku a 2 m na nejdelším. Makro režim umožňuje přiblížit se k objektu až na 5 cm na nejkratším ohnisku a 1 m na nejdelším. Objektiv má vestavěnou optickou stabilizaci MEGA O.I.S., která pomocí plovoucí čočky pomáhá kompenzovat vlivy nechtěného pohybu fotoaparátu. Stabilizovat umí jak náhled scény při namáčknutí spouště a následnou expozici, tak i pouze samotnou expozici. Stabilizování samotné expozice je efektivnější. Při fotografování můžeme také použít filtry s průměrem 52 mm (pomocí adaptéru DMW-LA2).

Expoziční režimy zde mají plnohodnotné zastoupení. Nechybí klasická čtveřice automatického, dvou poloautomatických (s prioritou času a clony) a manuálního režimu a ochuzeni nejsme ani o scénické režimy. Automatiku lze regulovat pomocí kompenzace expozice +-2 EV po 1/3 EV. Expozice je měřena celoplošně, celoplošně s důrazem na střed nebo bodově. Čas expozice můžeme nastavit od 1/2 000 s až do 60 s. Takto dlouhé časy nejsou zpravidla dostupné v podobných přístrojích, můžeme to tedy považovat za výhodu při kreativním fotografování například ve tmě, nebo když chceme zdůraznit pohyb. Kontrolu správné expozice můžeme provádět během fotografování pomocí "živého" histogramu, nebo pomocí statického histogramu u uloženého snímku. K dispozici je také zobrazení přeexponovaných oblastí v režimu rychlého náhledu. Sériové snímání pracuje rychlostí až 3 snímky za sekundu pro až 13 snímků (JPEG s kompresí Standard), nebo 7 snímků (JPEG s kompresí Fine). Snímat můžeme až do zaplnění paměťové karty rychlostí cca 2 sn./s, ale zde záleží na zvoleném typu paměťové karty (SD je rychlejší oproti MMC).

Vyvážení bílé barvy je vybaveno samozřejmě automatickým měřením, ale nechybí zde ani možnost vše si nastavit manuálně. Můžeme si vybrat z přednastavených typů osvětlení (den, zataženo, halogen a blesk), nebo použít manuální měření, které zde má dvě paměti pro uložení výsledku měření. U přednastavených hodnot a manuálního měření máme k dispozici korekci vyvážení bílé s 10 kroky k červené barvě a 10 k modré. Vestavěný vyskakovací blesk má udávaný dosah od 30 cm do 6 m na nejkratším ohnisku. Využít můžeme klasické režimy, jako je redukce jevu červených očí, nebo synchronizace s dlouhým časem. Korekce záblesku je nastavitelná na -2 až +2 EV v krocích po 1/3 EV.

Fotografovat můžeme pomocí elektronického EVF hledáčku (úhlopříčka 0,33") s možností dioptrické korekce a rozlišením 114 000 bodů, nebo pomocí LCD TFT displeje na zadní straně, který má úhlopříčku 2,5" a také rozlišení 114 000 bodů. Data se ukládají na paměťovou kartu SD (nebo MMC) a přenášet je můžeme pomocí USB 2.0 (pracující rychlostí USB 1.1). Fotoaparátu nechybí ani A/V výstup s formáty PAL a NTSC. Napájení je zajištěno pomocí Li-on akumulátoru, který má udávanou výdrž až pro 320 snímků (dle standardů CIPA). České uživatele potěší přítomnost českého menu.

[-more-]{Ovládání fotoaparátu}

Ovládání
Koncepce ovládání byla oproti minulému modelu lehce změněna díky novému joysticku a jinému křížovému ovladači. Ovládání je poměrně jednoduché. Uživatelé jiných fotoaparátů od Panasonic budou takřka jako doma a noví uživatelé se také neztratí. Tlačítka jsou sice poměrně malá, ale dobře se používají. S výjimkou dvojice funkčních tlačítek na horní straně, které slouží pro aktivaci optické stabilizace a přepínání mezi automatickým a manuálním zaostřováním (to u FZ5 sloužilo pro aktivaci sériového snímání). Tato dvojice tlačítek je o něco více zapuštěná a nemá tak čitelný chod, což znamená, že musíme kontrolovat na displeji, zda-li jsme je opravdu správně domáčkli. Spoušť má sice krátký chod, ale je čitelná a snadno se na ní zvyká. Fotografování s ní není žádný problém.

Jak jsme se zmínili v části popisující konstrukci fotoaparátu, některá tlačítka byla přesunuta, nebo odstraněna. Výsledkem je skupina ovládacích prvků na zadní straně fotoaparátu napravo od displeje. Jako první je zde na ráně joystick, kterým nastavujeme hodnoty expozice a ovládáme manuální zaostřování. Při jeho delším stisknutí se nám zobrazí menu s rychlým nastavením vyvážení bílé, citlivosti, rozlišení a komprese snímků. Nemusíme tak pro nastavení těchto hodnot chodit do menu, ale máme je takto šikovně "po ruce". Pod joystickem je tlačítko ovládající zobrazování na displeji, kde si můžeme nechat zobrazovat informace o nastavení fotoaparátu, pomocnou mřížku rozdělující scénu na třetiny, nebo živý histogram. Delším stisknutím získáme silnější podsvícení displeje, nebo speciální podsvícení, které pomáhá lépe pozorovat displej při fotografování nad hlavou.

Křížovým ovladačem, který je řešen seskupením pětice tlačítek, můžeme nastavovat samospoušť, režim vestavěného blesku, zobrazovat poslední pořízený snímek a horním tlačítkem postupně nastavit korekci expozice, bracketingu, vyvážení bílé a intenzitu blesku. Sériové snímání se nyní aktivuje tlačítkem pro mazání snímků, které je umístěno v dolní části zadní strany. Střední tlačítkem aktivujeme menu.

Zde se pohybujeme klasicky pomocí křížového ovladače a jednotlivé parametry nenastavujeme pravým tlačítkem jako u ostatních Panasonic, ale potvrzovacím tlačítkem uprostřed (které zpravidla minulé modely neměly). Zde můžeme nastavit vyvážení bílé, citlivost, poměr stran snímku, rozlišení a kompresi snímků, audio komentáře, režimy měření expozice, režimy zaostřování, kontinuální ostřením, pomocnou diodu AF, digitální zoom, barevné efekty, parametry snímku (kontrast, ostrost, saturace, redukce šumu), animaci ze statických snímků a použití předsádek. V setupu, což je druhá záložka menu, nastavíme čas, jas displeje, zobrazování pořízených snímků, šetření energie, zvuky, režim USB, zobrazení přepalů, jednotky (m/ft), jazyk menu (k dispozici i čeština) a můžeme zde i resetovat nastavení a číslování souborů.

[-more-]{Kvalita snímků a hodnocení}

Kvalita snímků
Ve fotoaparátu je k dispozici nastavitelný parametr softwarové redukce šumu, který můžeme nastavit na tři různé úrovně. Rozdíl mezi nimi je patrný zejména na nejvyšší citlivosti. Na nejnižší citlivosti ISO 80 a 100 jsou snímky velmi kvalitní. Šum zde sice je, ale jen velmi slabý a do snímků nezasahuje. Snímky pořízené s citlivostí ISO 200 jsou také stále dobře použitelné, ale začíná se projevovat vliv redukce šumu. Jak bylo řečeno, na citlivosti ISO 400 je již redukce natolik silná, že ovlivňuje i detaily v obraze. Zmenšené snímky jsou ale stále velmi dobře použitelné.
Zcela samotnou kapitolou jsou pak vyšší citlivosti ISO 800 a 1600, které jsou dostupné pouze ve speciálním režimu. Proč? Když u nich můžeme nastavit i většinu ostatních parametrů? Důvod je nastíněn i v manuálu, kde se píše, že kvalita snímků v tomto režimu klesá a neostrost zde není poruchou přístroje. Ano, redukce šumu je natolik silná, že snímky jsou výrazně neostré a budí dojem špatného zaostření. Tyto režimy tak mohou sloužit pouze pro nouzové účely. Pro zveřejnění se ale příliš nehodí ani pro web. Na druhou stranu na nich není prakticky žádný šum. Důvodem není "obyčejná" redukce šumu, jaká se uplatňuje na menších citlivostech. Ve speciálním režimu vysoké citlivosti probíhá redukce šumu tak, že se jeden pixel počítá ze čtyř snímacích buněk, obraz je zpracován redukcí šumu a poté se výsledek interpoluje na maximální rozlišení (pokud ho máme nastavené). Proto je obraz bez detailů. U konkurence se tato situace řeší ponecháním snímku v menším rozlišení, které vyjde po sčítání bodů. Můj názor je takový, že by bylo lepší snímek neinterpolovat.

Automatické vyvážení bílé barvy pracuje velmi dobře. I v žárovkovém osvětlení se fotoaparátu v určitých situacích podařilo dosáhnout takřka ideálních barev. Jako ukázku přikládáme stav, kdy se mu to nepovedlo. Pro takové případy má fotoaparát nepříliš široký výběr přednastavených hodnot, ale na druhou stranu je vybaven dvojí pamětí pro ukládání výsledků manuálního měření, které je zde k dispozici.

Ostrost a rozlišení snímků je již tradičně velmi dobré, zejména díky objektivu Leica. Kromě neostrých rohů snímky netrpí žádnými většími vadami. Neostrost v rozích na nejkratším ohnisku ubývá na intenzitě s větším clonovým číslem. I když je ekvivalent ohniska až 36 mm, tak přesto můžeme pozorovat menší soudkovité zkreslení na nejkratším ohnisku, které s rostoucím ohniskem mizí. Na nejdelší ohniskové vzdálenosti poklesne ostrost snímku, což je běžný jev a zvýrazní se také chromatická aberace (fialové kontury na kontrastních přechodech). Vinětace (ztráta světla v rozích) je v mezích přijatelnosti. FZ7 tvoří velmi dobré snímky s věrným barevným podáním. Zpracování obrazu je nastaveno tak, aby snímky byly kontrastní. K dispozici máme i možnost regulace zpracování pomocí nastavení kontrastu a saturace na třech různých úrovních.

[-more-]{Praktické zkušenosti a závěr}

Praktické zkušenosti
Zapnutí fotoaparátu je poměrně rychlé, od posunutí přepínače do pořízení prvního snímku uplyne cca 2,5 s. Fotoaparát musí nejdříve vysunout objektiv, zaostřit. Ve vypnutém stavu má zaostřeno na nekonečno. Na náhlé stisknutí spouště fotoaparát reaguje po cca 0,5 s v normálním jednobodovém režimu ostření a cca 0,3 s ve vysokorychlostním režimu. Fotoaparát je celkově poměrně rychlý.
Automatické zaostřování nabízí velkou škálu režimů, ze kterých si můžeme vybrat ten pravý. Zaostřování je rychlé, ale stejně jako u většiny ultrazoomů příliš neexceluje na nejdelším konci ohniskové vzdálenosti za zhoršených světelných podmínek. Na druhou stranu automatické měření expozice pracuje velmi dobře a snímky nejsou ani přeexponované, ani podexponované. Velmi často nepotřebují úpravy v počítači.
I když fotoaparát nabízí až 12x optický zoom, tak je doba potřebná k přezoomování z nejkratšího ohniska na nejdelší poměrně krátká, cca 2 s. Krokování je příjemně jemné, takže práce se zoomem je celkově pohodlná.

Dočkali jsme se sice radikálního zvětšení displeje, ale rozlišení se bohužel snížilo. I přesto je displej dobře použitelný, ale lehkým zklamáním je jeho pomalejší odezva, která je sice srovnatelná s konkurencí, ovšem viděli jsme v této kategorii i rychlejší.
Jednou z velkých výhod, kterou s sebou nese nejen řada FZ, je optická stabilizace MEGA O.I.S. Pomocí pohyblivé čočky fotoaparát kompenzuje vliv otřesů fotoaparátu, které by mohly snímek rozmazat. Hodí se nám tedy pro jakékoliv fotografování za horších světelných podmínek, kde nám může sloužit jako náhrada zvyšování citlivosti, nebo při fotografování s delší ohniskovou vzdáleností. Za slunného dne nemusí být problém fotografovat na maximální zoom, aniž bychom měli snímek rozmazaný, ale problémem může být správné komponování snímku. Obraz je poměrně roztřesený (pokud nemáte velmi pevné držení) a není nic těžkého nechtěně něco oříznout. Na pomoc pak může přijít i režim stabilizace, kdy je stabilizován i náhled na displeji (stabilizace se aktivuje při namáčknutí spouště). Nutno ale dodat, že ani stabilizace nezachrání vše a při velmi dlouhých časech budou i tak snímky rozmazané.
Celkově vzato má FZ7 takřka všechny funkce, které bychom od EVF ultrazoomu očekávali. Nechybí možnost manuálního nastavení takřka všech parametrů, expozici můžeme kontrolovat pomocí histogramu při fotografování i prohlížení a k dispozici je i možnost zobrazení přeexponovaných oblastí.

Závěr
Panasonic FZ7 je povedenou evolucí rok starého modelu FZ5. Oproti svému předchůdci přinesl větší rozlišení snímače, větší displej (ale s menším rozlišením), možnost natáčet videosekvence s větším rozlišením, nové ovládání, zvýšenou citlivost ISO 800 a 1600 (druhou stranou mince je jejich použitelnost) a české menu. Za doporučenou koncovou cenu 12 995 Kč včetně DPH se tak dočkáme příjemného ultrazoomu s optickou stabilizací, který by mohl uspokojit pokročilé amatéry, kteří nechtějí utrácet za dražší modely. Příjemnou vlastností je také poměrně kompaktní provedení. V balení s fotoaparátem nalezneme také software LUMIX Simple Viewer, PhotoFun Studio Viewer, ArcSoft Photo Base, ArcSoft Photo Impression a ArcSoft Panorama Maker.
Stávající majitelé modelu FZ5 mohou mít nasazeného brouka v hlavě, ale důvodů pro výměnu zase tolik není. Navíc FZ5 nezaostává ani morálně, ani technicky. Pokud však někteří zájemci po FZ5 pokukovali, pak může být FZ7 tím "pravým ořechovým".

::Technické parametry Panasonic Lumix FZ7

[-more-]{Živé fotografie}

Živé fotografie