Recenze Olympus Pen E-P1: Revoluční fotoaparát v praxi - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

• PŘIHLÁŠENÍ - MŮJ ÚČET

• IDIF
• Grafika
• MujMac
• Inzerce
• Redakce

Recenze - fotoaparáty

Recenze Olympus Pen E-P1: Revoluční fotoaparát v praxi

.

Popis a ovládání fotoaparátu Olympus Pen E-P1

Celkový pohled na testovaný fotoaparát E-P1 prozrazuje, že design přístroje je atraktivně retro-stylový. Tělo fotoaparátu je až na minimální výjimky celokovové a bytelně sestavené, takže zde musíme před Olympusem uznale smeknout. Aparát je překvapivě těžší (váha cca 335 g) než bychom očekávali, pokud vezmeme v úvahu jeho poměrně malé rozměry (121 x 70 x 36 mm). Zkrátka Pen E-P1 je řádně okovaným „obrněncem“, což příznivým způsobem zvyšuje jeho životnost a odolnost (na rozdíl od některých aparátů s velkým podílem plastových komponent v samotné konstrukci fotoaparátu).

Na přední straně fotoaparátu nalezneme kovovou pojistku a Micro Four Thirds bajonet. Všechno je provedeno z kovu. Napravo od prstence bajonetu je decentně vyvedený grip, jehož povrch imituje kožený materiál. Na čelní straně také nalezneme precizně vylisované logo výrobce, či malý symbol Micro Four Thirds standardu.

Při pohledu na horní stranu přístroje si můžeme povšimnout elegantně polozapuštěného voliče expozičních režimů, hot shoe sáněk pro připevnění externího blesku, či externího hledáčku VF1 a malé diody indikující aktivitu antiprachového filtru. Na pravé části horní strany jsou situována tlačítka pro zapnutí/vypnutí přístroje, spoušť a přímý ovladač nastavování kompenzace expozice v rozsahu +/-3 EV. Okolo spínače fotoaparátu je umístěn malý zeleně svítivý prstenec, který efektně prozrazuje uživateli, že je přístroj zapnutý. Tlačítko spouště je zpracováno kvalitně a nijak se „nekvedlá“. Na horní hraně, nad okrajem zadní stěny fotoaparátu, je pohledně vyrytý nápis „Olympus PEN since 1969 E-P1“, který symbolizuje historickou návaznost aktuálního přístroje na minulé modely PEN analogových aparátů.

Na bočních stranách fotoaparátu nalezneme pouze poutka pro připevnění řemínku a plastovou krytku (pravý bok) s kovovou metalízou, která chrání prostor USB a HDMI konektorů.

Spodní strana aparátu obsahuje kovový závit pro připevnění přístroje ke stativu, který je umístěn mírně mimo osu fotoaparátu. Dále zde nalezneme prostor pro uložení akumulátoru a paměťové karty typu SD/SDHC. Tento prostor je chráněný krytkou (ta je pravděpodobně plastová), která je opatřena pojistkou.

Hlavní „centrálu“ pro seskupení ovládacích prvků představuje zadní strana fotoaparátu. V levém horním rohu je umístěna část ozubeného kolečka, kterým můžeme ovládat otočný volič expozičních režimů. Největší plochu na zadní části zabírá prostorný LCD displej s úhlopříčkou 3 palce. Okraje LCD displeje jsou zapuštěny do kovového rámečku. Vpravo je na zadní straně aparátu situována většina tlačítek, kterými provádíme ovládání fotoaparátu. Úplně nahoře jsou zdířky vestavěného reproduktoru pro přehrávání například videa. Vedle těchto otvorů je uložen otočný váleček, kterým nastavujeme některé expoziční parametry (například clonové číslo). Váleček je kovový se stříbrnou barvou a jeho povrch je vroubkovaný, takže po něm prst neklouže. Vedle LCD displeje jsou uložena tlačítka ovládající aretaci expozice a autofokusu, režim přehrávání pořízených snímků, mazání obrazových souborů. Rovněž zde nalezneme tlačítko sloužící pro přímý vstup do hlavního menu přístroje. Jedním z nejklíčovějších ovládacích prvků je ale čtyřcestný volič, který představuje snadnou cestu k nastavování citlivosti ISO, způsobů ostření (S-AF, C-AF, MF a S-AF/MF), režimu snímání (Single, Sériové snímání, Samospoušť 12s./2s.), či nastavování vyvážení bílé.

Okolo křížového prstence rotuje prstenec, kterým, podobně jako s výše uvedeným válečkem, přímo nastavujeme hodnoty expozičních parametrů (například nastavování expozičního času). Uprostřed křížového voliče je tlačítko „OK“, které slouží pro iniciování lišty rychlého menu, jenž se zobrazuje na LCD monitoru (v rychlém menu se pohybujeme pomocí obou otočných voličů fotoaparátu). V blízkosti křížového voliče jsou ještě umístěna tlačítka „Fn“ (tlačítko, jehož funkci si uživatel navolí v menu přístroje) a „Info“ (nastavování zobrazování informací na displeji fotoaparátu).

Ovládání a menu fotoaparátu

Ovládání testovaného fotoaparátu je velmi podobné jako u stávajících DSLR Olympus řady „E“, protože aparát má v podstatě stejně vypadající menu. Přístroj se zapíná spínačem na horní straně aparátu. Většinu expozičních parametrů je možné si navolit prostřednictvím lišty rychlého menu. V této liště se můžeme pohybovat pomocí otočných voličů fotoaparátu (tj. váleček a rotující prstenec okolo čtyřcestného voliče). Pokud někomu nevyhovuje si „kroutit“ prst na otočných voličích, tak je ještě dobré uvést, že pohyb v menu fotoaparátu je možné rovněž provádět skrze směrové vychýlení křížového ovladače. Lišta rychlého menu má praktické členění, neboť je řešena do dvou úseků. V jednom úseku (ten se zobrazuje na pravém okraji LCD monitoru) jsou řazeny obecné kategorie pro nastavení vybraných parametrů pro fotografování. Na druhé liště (ta je zobrazena ve spodní části LCD displeje) jsou uváděny konkrétní podvolby vybraných kategorií z první lišty. Celkem lze z lišt rychlého menu nastavovat například parametry jako je výše rozlišení, vyvážení bílé barvy, režim snímání, aktivace stabilizace plus výběr z režimů stabilizace, formát stran snímku (4:3, 16:9, 3:2 a 6:6), nastavení formátu snímku rozlišení a JPEG komprese (lze i snímat ve formátu RAW/JPEG současně; kvalita komprese JPEG je nastavitelná ve 3 úrovních LSF-"SuperFine"), LF-"Fine" a LN-"Normal"), hodnotu citlivosti ISO, režim měření expozice (Celoplošné, středové, bodové plus speciální režimy „Hi“ a „SH“ s prioritou měření světel a stínů), mód ostření, aktivace detekce tváří a režim zapojení ostřících bodů (11 bodový a 1 bodový autofokus).

Pro uživatele, kteří již přišli do styku s některou DSLR Olympus řady „E“, nebude menu fotoaparátu Pen E-P1 nijak překvapivé. Menu vypadá v podstatě stejně a umožňuje především blíže specifikovat nastavení fotoaparátu. Hlavní menu je celkem řazeno do 5 záložek, ve kterých můžeme nastavovat poměrně velké množství parametrů. Rovněž zde lze provádět osobní úpravu nastavení fotoaparátu, včetně volitelného přiřazování funkcí k některým tlačítkům fotoaparátu.

V první záložce menu lze například nalézt volbu „Formátování karty“ anebo zde můžeme aktivovat funkci pro digitální optimalizaci dynamického rozsahu. Druhá záložka hlavního menu obsahuje například podvolby pro režim nahrávání videa (např. nastavení možnosti pořídit snímek během nahrávání videa), či zapnutí zajímavé funkce pro simulaci vícenásobné expozice. Třetí záložka obsahuje volby upravující prezentaci pořízených snímků (tj. možnost jednoduchých úprav snímků jako je např. ořez snímku, redukce červených očí, převod snímku do černobílé škály, dispozice nahrát ke snímku audiopoznámku apod.) a videí. Nejmohutnější sortu voleb ale nabízí čtvrtá záložka, která skýtá mnoho možností jak doladit nastavení nejrůznějších parametrů fotoaparátu. Je zde možné například nastavit vypínání LCD displeje při používání externího hledáčku, přiřazení funkcí k jednotlivým tlačítkům (např. „Fn“ tlačítko nastavit pro přímý náhled na nastavenou hloubku ostrosti), specifikace nastavení AF/MF ostření (například směr otáčení zaostřovacího prstence na objektivu), definovat si „strop“ pro automatické nastavování hodnot citlivosti ISO, aktivovat redukci šumu, pixel mapping a další). V poslední liště hlavního menu jsou dostupné volby pro nastavení například jazykové verze menu (český překlad menu je k dispozici), nahrání nového firmwaru, či možnost specifikovat délku časového intervalu pro zobrazení náhledu na pořízené snímky.

Ve funkční výbavě testovaného fotoaparátu dominuje například funkce detekce tváří, nabídka 6ti uměleckých filtrů na kreativní stylizaci fotografií (nejzajímavěji působí filtry „Dírková komora“ a „Zrnitý film“) a možnost nahrávat kvalitní HD video. Zajímavě působí funkce „Vícenásobná expozice“, v rámci které je možné tvořivě kombinovat dva snímky do jedné výsledné fotografie. K dispozici je rovněž 6 barevných režimů, jejichž nastavení může uživatel měnit („Vivid“, „Natural“, „Muted“, „Portrait“, „B&W“ a „Custom“). I když je fotoaparát určen spíše pro náročné fotoamatéry, tak v jeho výbavě nechybí nemalé množství scénických režimů (cca 19) pokrývajících potřeby nejrůznějších fotografických situací. Namátkou můžeme zmínit například zajímavý režim „e-Portrét“, který skutečně efektivně provádí retuši pleťových partií obličeje. Níže se můžete podívat na screenshoty vybraných okének z menu fotoaparátu Pen E-P1.

Ukázka menu fotoaparátu Olympus Pen E-P1

Praktické zkušenosti s fotoaparátem Olympus Pen E-P1

Jako první tradičně začneme s výčtem základních provozních časů, které jsme u testovaného fotoaparátu naměřili. Od zapnutí přístroje až do jeho připravenosti pořídit snímek průměrně uplyne cca 1,7 s. Doba, za kterou fotoaparát od svého zapnutí pořídí první snímek je cca 2,83 s. Vidíme, že fotoaparát E-P1 nepatří, co se týče rychlosti pořízení prvního snímku po zapnutí přístroje, zrovna k „rychlíkům“. Na vině bude patrně relativně pomalejší autofokusové ostření, které testovaný aparát vykazuje.

Právě aspekt rychlosti autofokusu je podle nás hlavní „achillovou patou“ zkoušeného fotoaparátu. U testovaného fotoaparátu jsme naměřili prodlevu mezi stiskem spouště a zaostřením, která se pohybuje okolo cca 1 s (při použití setových objektivů Zuiko 17 mm f2,8 a Zuiko 14 -42 mm f3,5 -f5,6). V horších světelných podmínkách autofokus přístroje tápe a často není schopen vůbec zaostřit, což umocňuje také fakt, že aparát nemá zabudovaný pomocný zdroj světla pro ostření v horších světelných podmínkách (např. LED diodu). Nepříjemně pomalé je automatické ostření v případě, pokud na fotoaparát nasadíme Four Thirds objektivy přes adaptér MMF-1.

Jako poměrně v praxi obtížně použitelný se jeví režim kontinuálního ostření, který se i po zaostření objektu neustále snaží skokově o další zaostření. Mnozí uživatelé, například pro účely pouliční fotografie, by jistě uvítali existenci AF trackingu, neboli schopnost autofokusu detekovat a průběžně zaostřovat na pohybující se objekt. Bohužel tento režim testovaný fotoaparát neobsahuje, což je škoda (například high-end kompakt Panasonic LX3 je touto funkcí vybaven). Během redakčního testování jsme měli k dispozici 4/3 Four Thirds makroobjektiv Zuiko 50 mm f2,0 a s tímto objektivem trvalo automatickém zostření cca 2,15 s, což je opravdu „šnečí“ tempo.

Pomalejší průběh automatického zaostřování bude podle nás mít na svědomí spíše aktuální firmware fotoaparátu než hardwarové vybavení (aparát používá podobnou technologii automatického zaostřování jako například fotoaparát Panasonic G1/GH1, který s rychlostí autofokusu problémy nemá). Všimli jsme si, že fotoaparát si při ostření nepamatuje poslední zaostřenou vzdálenost a tak při další ostření (třeba i na stejný objekt) zbytečně celou situaci zaostřuje znovu. Také jsme vypozorovali fakt, že i při ostření na blízké objekty fotoaparát téměř pokaždé nejprve skokově zaostří na nekonečno a teprve pak zaostřuje na vybraný objekt. Tímto úkonem aparát zbytečně ztrácí čas při automatickém zaostřování objektu.

Nicméně je dobré podotknout, že zmíněný handicap je v praxi citelný pouze při například rychlé reportážní fotografii, či kvapném snímání „od boku“. Do značné míry lze problém s pomalejším autofokusem eliminovat použitím manuálního způsobu ostření. Průběh manuální ostření je kvalitně zobrazený na LCD displeji, na kterém má uživatel díky 7x či 10x zvětšení výřezu scény velmi dobrý přehled přesnosti zaostření. Při manuálním ostření ale zvětšený náhled bohužel pokrývá celou plochu LCD displeje a tak může uživatel ztratit oční kontakt vybraným objektem na zaostření. Při následném hledání objektu v poli zvětšeného výřezu scény (zvětšený náhled lze šipkami libovolně posouvat), na který jsme chtěli původně ostřit, opět dochází ke zbytečné ztrátě času. Proto bychom uvítali, aby uživatel měl k dispozici také volbu zobrazení manuálního ostření, ve které by zvětšený výřez pokrýval plochu LCD displeje pouze částečně, a proto nebránil celkovému pohledu na fotografovanou scénu. Dalším detailem, který nás v souvislosti s lepším využitím manuálního ostření v praxi napadl, je existence orientační stupnice zaostřovacích vzdáleností, která by byla vyznačena na setových objektivech. Tyto objektivy (tj. Zuiko 14-42 mm f3,5 – f5,6 a Zuiko 17 mm f2,8) ale uvedenou stupnicí vybaveny nejsou a tak fotograf přichází o možnost rychlého manuálního ostření pomocí ručního nastavení ostřicí vzdálenosti. Škoda.

Testovaný fotoaparát E-P1 velmi dobře zapadá do dlaně a nutno říci, že navzdory malému gripu se přístroj drží při fotografování dobře. Pouze lidé z většími prsty mohou mít při ovládání poměrně malého těla fotoaparátu určité problémy. Je to způsobené tím, že na zadní straně jsou ovládací prvky nahuštěny na poměrně malé ploše, a tak například při otáčení prstence okolo čtyřcestného voliče se palcem můžeme nechtěně dotknout sousedních tlačítek (např. tlačítka „Koš“).

Jinak se nám ale ovládání testovaného aparátu zamlouvá. Existence dvou rollerů pro nastavování expozičních parametrů urychluje proces ovládání fotoaparátu. Navzdory některým kolegům, kteří kritizovali spodní roller jako na palec nepříjemně působící element, jsme s tímto ovládacím prvkem problémy neměli. Horní válečkový roller se ovládá rovněž dobře, akorát je podle našeho názoru umístěn příliš blízko místa, kde při držení aparátu pokládáme palec. Proto se nám během fotografování několikrát stalo, že jsme s válečkovým rollerem během držení fotoaparátu nechtěně hnuli a změnili si tak například nastavení clonového čísla.

Tlačítko spouště se ovládá dobře, stejně jako dobře umístěné tlačítko pro nastavování kompenzace expozice, které je uloženo vedle něho. Otáčení polozapuštěného kolečka pro volbu expozičních režimů je dostatečně tuhé a odehrává se po zarážkách. Proto je takřka vyloučeno nechtěné přednastavení expozičního režimu například při nošení fotoaparátu. I když testovaný fotoaparát z dálky připomíná větší kompakt, tak při fotografování dokáže uši fotografa potěšit nefalšovaným zvukem mechanické závěrky.

Připevňování a vyjímání poměrně maličkých 4/3 Micro Four Thirds objektivů je bezproblémové a snadné. LCD displej fotoaparátu poskytuje kvalitní náhled na pořízené snímky a je dostatečně kontrastní i v podmínkách prudšího osvětlení. Reprodukované snímky vypadají na displeji ostře, navzdory tomu, že displej fotoaparátu nemá zrovna velké rozlišení (230 000 obrazových bodů). Určitým nešvarem LCD displeje je jeho antireflexní povrch, který se snadno nepěkně zahmatá otisky prstů.

K fotoaparátu je dokoupitelné některé příslušenství, které kompenzuje absenci hledáčku a výklopného blesku. V prvém případě se jedná o externí hledáček VF-1, který se zasouvá do sáněk pro externí blesk. Jedná se o jednoduchý monofokální hledáček, který je především určen pro použití s pevným sklem Zuiko 17 mm f2,8. Hledáček nemá korekci paralaxy ani kompenzaci dioptrií pro osoby, které nosí brýle. Proto je hledáček určen pouze jako „orientační mířidlo“ pro případy rychlého fotografování.

Dalším příslušenstvím je volně prodejný externí blesk FL-14 (tento blesk je napájen párem AAA baterií), který poskytuje poměrně širokou nabídku nastavení (je možné nastavit 3 režimy použití: „TTL-auto“, „Auto“ a „Manual“), nicméně je jeho určitou nevýhodou absence možnosti jej různě vyklápět či natáčet. Směrné číslo blesku je 14, což na externí blesk není zrovna mnoho (výkon interních blesků u DSLR bývá okolo směrného čísla 12). Doba nabíjení tohoto blesku se liší podle frekvence jeho použiti. Mezi pořízením jednotlivých snímků trvá nabití blesku okolo 2s, ovšem pokud pořídíme rychle za sebou více snímků, tak se blesk nabíjí pomaleji (cca 5-6 s.) V praxi jsme ale byli s výkonem blesku spokojení, dokázal rovnoměrně osvítit scénu vzdálenou od fotoaparátu cca 6 metrů.

Fotografování s testovaným přístrojem je velmi příjemný zážitek. Vzhled, styl designu a ovládání člověku velmi rychle stoupnou do hlavy a vytvoří v něm určitý fotografický návyk. Tento pocit je velmi podobný jako v případě s fotografování se staršími analogovými přístroji. Nejvíce fotoaparátu sluší „palačinkový“ objektiv Zuiko 17 mm (ekv. kinofilmu cca 34 mm), který je velmi tenký a tvoří tak s tělem fotoaparátu velmi kompaktní tandem. Špatně na fotoaparátu nevypadá ani další setový objektiv Zuiko 14 – 42 mm (ekv. kinofilmu cca 28 – 84 mm), který ovšem po vysunutí trochu ztrácí své kouzlo plynoucí z kompaktních rozměrů, kterými se vyznačuje při zasunutém stavu. Objektiv je opatřen jednosměrnou pojistkou (zámkem), která zabraňuje zpětnému zasunutí objektivu do složeného stavu během fotografování. V praxi jsme byli s oběma objektivy spokojeni. Více se kvalitám těchto objektivů budeme věnovat v samostatných redakčních testech.

S ovládáním fotoaparátu prostřednictvím lišty rychlého menu jsme byli bezezbytku spokojeni a je třeba tento koncept rychlého menu pochválit za jeho logické uspořádání a možnost se v něm rychle pohybovat. Pochvalu si rovněž zaslouží schopnost fotoaparátu si zapamatovat poslední upravovaný parametr a tak jej při dalším nastavování není třeba znovu hledat. K hlavnímu menu fotoaparátu nemáme vážnějších námitek, ačkoliv musíme kriticky zmínit nelogické ukrytí některých, podle nás důležitých parametrů, které by měly být normálnímu uživateli již automaticky k dispozici v „továrním“ nastavení fotoaparátu. Máme tím například na mysli nastavení kvality komprese JPEG snímku, které je v příslušné liště dostupné v dvou variantách „LF“ („Fine“) a „LN“ („Normal“). Jenže málokdo ví, že fotoaparát umí také ukládat ještě při menší JPEG kompresi v kvalitě „LSF“ (SuperFine“). Tato volba je ovšem v továrním nastavení fotoaparátu nelogicky deaktivována a uživatel si ji tak musí nejdříve znovunastavit v menu (4 lišta menu, záložka „Vlastní“, podvolba „Nastavení“).

Během testování se nám několikrát stalo, že při déle trvajícím fotografování v režimu samospouště testovaný fotoaparát najednou „zamrzl“. Nicméně po vypnutí a opětovném zapnutí přístroj fungoval již v pořádku. Tento problém, podobně jako výše uvedenou „kauzu“ pomalejšího autofokusu, by snad mohla vyřešit nová verze firmwaru, která bude doufejme v brzké době k dispozici. Výdrž baterie s označením BLS-1 vydržela asi na pořízení cca 290 snímků, což považujeme za dobrý výsledek. Nabíjení Li-Ionové baterie zabere cca 2 hodiny.

Při používání některých uměleckých filtrů jako jsou například „Dírková komora“ či „Zrnitý film“ jsme si všimli, že je živý náhled scény zobrazený na LCD displeji fotoaparátu mírně trhaný (patrně kvůli jejich vysoké výpočetní náročnosti). Další nevýhodou používání těchto kreativních filtrů v praxi je jejich poměrné dlouhé zpracování (snímek se po svém pořízení zpracovává cca 8 s.). Nicméně je pozitivní, že se upravený snímek pomocí uměleckých filtrů ukládá v plném rozlišení. Umělecké filtry je možné aplikovat živě i při nahrávání HD videa, nicméně díky značné „trhanosti“ nahrávaného videa je tato volba v praxi prakticky nepoužitelná (takto je lépe upravovat videa až doma na počítači). Během nahrávání videa není možné měnit nastavení clony, což je škoda, protože kreativní práce se změnou hloubky ostrosti během záznamu videa by jistě některé amatérské „filmaře“ potěšila.

K hodnocení obrazových kvalit testovaného fotoaparátu Olympus Pen E-P1 se budeme vyjadřovat v následující části naší recenze.

[-more-]{Hodnocení snímků a závěr }

Nejdříve budeme hodnotit obrazovou kvalitu snímků po stránce jejich zašuměnosti při různém nastavení citlivosti ISO. V této sféře na nás testovaný fotoaparát udělal velmi dobrý dojem. Při pohledu na testovací výřezy snímků, které jsme pořídili při různém nastavení citlivosti ISO, je vidět, že Olympus se posunul v oblasti efektivity redukce šumu na novou kvalitativní úroveň. I při vyšších citlivostech si digitální šum na fotografiích udržuje velmi přijatelnou monochromatickou povahu, která je lepší odrazovou základnou pro pozdější méně destruktivní redukci šumu na PC pomocí specializovaného softwaru. Do nastavené hodnoty citlivosti ISO 200 je šum prakticky neznatelný, všimnout si ho můžeme až při citlivosti 400 ISO. Přesto si snímek udržuje velmi dobrou použitelnost pro tisk až do citlivosti 800 ISO. Je překvapivé, že minimum barevného šumu můžeme naleznout i při citlivosti ISO 1 600 a tak můžeme konstatovat, že do citlivosti 1 600 ISO nedochází k žádným dramatickým změnám v oblasti barevnosti snímku. Dobrý dojem z výsledku fotoaparátu E-P1 ve výskytu šumu, již narušuje pohled na snímky, které byly pořízeny ve vyšších citlivostech 3 200 a 6 400 ISO. Při nastavené citlivosti 3 200 ISO nedochází k extrémnímu rozpití detailů, ani k záplavě barevných fleků chromatické složky šumu. Šum si právě naopak udržuje drobnou strukturu „pepře a soli“, ale při nastavení citlivosti 3 200 ISO dochází okolo pravidelných hran objektů na fotografii k nepěkným, haloefektům (viz ukázky níže). Maximální hodnotu citlivosti 6 400 ISO je vhodné používat pouze ve stavu nejvyšší nouze. Šum je na snímku zastoupen opravdu v hojné míře, ale to není vzhledem k rozměrům snímače (přece jenom není testovaný fotoaparát vybaven FullFrame senzorem..) nijak překvapivé. Nicméně navzdory silnému zašumění snímku při vysokých citlivostech ISO, nedochází k tak rapidnímu úpadku kresby, jak jsme byli v minulosti svědky u ostatních fotoaparátů s obdobnými parametry snímače (i včetně některých DSLR) Celkově hodnotíme výkon fotoaparátu Pen E-P1 v oblasti výskytu šumu jako velmi dobrý.

Testovaný fotoaparát nezklamal ani v oblasti kalibrace bílé barvy. Automatické vyvážení bílé barvy je v podmínkách přirozeného osvětlení spolehlivé a je možné se na něj v naprosté většině situací spolehnout. Dokonce ani v podmínkách umělého osvětlení fotoaparát tolik netíhne k teplejší reprodukci barevných tónů, jak je u nemalého počtu ostatních digitálních fotoaparátů obvyklé. Nicméně pro přesné vyvážení bílé barvy je v podmínkách nepřirozeného osvětlení lepší sáhnout buď k manuální kalibraci (která je mimochodem velmi snadno proveditelná již z lišty rychlého menu), či využít některého presetů, které nalezneme v nabídce menu přístroje (včetně možnosti ručně nastavit teplotu osvětlení). Celkově tedy hodnotíme výkon testovaného fotoaparátu v této oblasti jako mírně nadstandardní.

Fotoaparát Pen E-P1 produkuje snímky s velmi věrným podáním barev a kontrastu. Měření expozice je přesné a ve většině standardních fotografických situací spolehlivé. V praxi jsme byli velmi překvapeni, jak velký dynamický rozsah testovaný fotoaparát vykazuje (subjektivně největší dynamický rozsah má fotoaparát při nastavené citlivosti ISO 200). V případě snímání do surového formátu RAW se reálný dynamický rozsah ještě zvyšuje. Velmi slušná tonální pružnost snímače je umocněna funkcí „AutoGradation“, která digitálně zesvětluje podexponované partie na snímku. Takže pokud tuto funkci používáme například s uváženým nastavováním kompenzace expozice, tak je možné se dostat ke snímkům s minimem přepalů a podpalů (zkrátka ke snímkům majícím vyrovnaný histogram). Použití digitální optimalizace dynamického rozsahu má ale své meze. Není totiž vhodné mít tuto funkci aktivovanou například při fotografování objektů, které zamýšlíme nechat podpálené (například siluety postav v průchodu apod.). Tmavé části na snímku se totiž fotoaparát mnohdy snaží až drasticky zesvětlit a tak dochází k nehezkému zašumění těchto partií na fotografii. Celkově ale hodnotíme obrazovou kvalitu fotografií, které produkuje testovaný fotoaparát, jako velmi kvalitní.

K optickým kvalitám setových objektivů Zuiko 17 mm f2,8 a Zuiko 14 – 42 mm f3,5-f5,6 je zatím předčasné se vyjadřovat, neboť tato „skla“ budeme hodnotit v samostatných redakčních testech, které pro vás připravujeme. Jako orientační ukázku vám zatím níže přinášíme testovací snímky, které jsme pořídili s těmito objektiv při středním zaclonění.

U fotoaparátu E-P1 jsme neopomněli otestovat výkonnost jeho stabilizačního systému, který je realizován pomocí mechanického posuvu snímače. Musíme konstatovat, že stabilizace snímače je u testovaného fotoaparátu velmi výkonná a efektivní. Při fotografování z ruky a použití objektivu Zuiko 14 - 42 mm na jeho počátečním ohnisku 14 mm (ekv. kinofilmu 28 mm) jsme dokázali pořídit ostré snímky do expozičního času 1/10 s. Dokonce i při použití relativně dlouhého času 1/5 s je možné pořídit snímek s minimální neostrostí. Jako mezní hranici účinku stabilizace považujeme expoziční čas 0,4 s. Fotografování z ruky při použití delších časů je již marným bojem s neostrostí. Na opačném ohnisku 42 mm (ekv. kinofilmu 84 mm) jsme dosáhli podobných výsledků, což je opravdu velmi dobrý výkon. Schopnost fotoaparátu minimalizovat chvění rukou při exponování fotografie po dobu 1/5 s. a fotografování na střední teleohnisko 84 mm, aby byl výsledkem snímek s minimální neostrostí, si jednoznačně zasluhuje naše pozitivní ohodnocení stabilizačního systému, kterým je vybaven fotoaparát Olympus Pen E-P1.

www.fotografovani.cz