Vydavatelství Kant vydalo novou knihu WATER VODA od Viktora Fischera a Aleny Dvořákové - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. srpna 2010, 00.00 | Vydavatelství Kant vydalo novou knihu od Viktora Fischera a Aleny Dvořákové, která má název WATER VODA. Fotografie v nové knize jsou řazeny do autorského fotografického příběhu a ukazují přehlížené souvislosti a jevy prohlubující se ekologické krize. Součástí knihy je i hudba, kterou složil Peter Smith a která je ke stažení na webu afisphoto.com. Více viz tisková zpráva uvnitř.

Anotace Fotografická publikace Water/Voda
Alena Dvořáková a Viktor Fischer,
s úvodním textem Josefa Mouchy

Fotografové Alena Dvořáková a Viktor Fischer přicházejí s albem Voda.

Fotografie v nové knize jsou řazeny do autorského fotografického příběhu a ukazují přehlížené souvislosti a jevy prohlubující se ekologické krize.

Šedesát černobílých fotografií, pohybujících se na hranici subjektivního dokumentu a výtvarné fotografie, vznikalo od roku 2002 výhradně v Evropě, aby divák mohl identifikovat prostředí okolo sebe a měl pocit, že se ho děj příběhu osobně dotýká.

Moderní vizuální symboly a zkratky, užívané oběma autory, jsou nastaveny tak, aby zaujaly diváky, ale zároveň nezužovaly prostor představivosti. Výtvarný účinek nového alba je srovnatelný s prací předních světových osobností progresivního dokumentu.

Nedílnou součástí knihy je hudební opus, který k projektu zkomponoval skladatel Peter Smith a která je ke stažení na webu autorů.

Knihu vydává nakladatelství KANT, 2010. Předmluvu napsal Josef Moucha, grafický design Otakar Karlas. Anglicko-české vydání,vázaná vazba, 112stran, 61 černobílých fotografií, 24x27,5 cm. Doporučená cena 480,-Kč. ISBN.:978-80-7437-019-9

K zakoupení: www.afisphoto.com za cenu 400,-Kč + poštovné

www.afisphoto.com
+420 608 216 212

Autoři dlouhodobě spolupracují s firmou FotoŠkoda a Canon

Předmluva Josefa Mouchy k fotografické publikaci
“VODA“ Aleny Dvořákové a Viktora Fischera

V peřejích času

Fotografování má rozličné horizonty. Fotografové se liší už tím, zda považují svou profesi za soběstačný cíl, anebo za prostředek služby. Dále pak ovšem tím, čemu slouží. V tomto smyslu jsou nejvýstižnějším vyznáním Aleny Dvořákové a Viktora Fischera stránky http://www.afisphoto.com. Mimo jiné uvádějí členství dvojice v obrazové agentuře CHOICE Images, založené v roce 2006 předními fotografy za účelem nezávislého obrazového svědectví z regionu střední a východní Evropy.

Spoluautoři knihy Voda završili nebo rozpracovali metodou letitého soustředění na zvolená témata již řadu celků, částečně publikovaných monografií Misie (2004). Od klasického objektivizujícího dokumentu dospěli k osobní výpovědi. Znamená to, že k zvoleným problémům zaujímají vyhraněný postoj. Rozličné humanitární náměty vystihují se smyslem pro přesah pouhého informativního popisu a s ohledem na víceznačnost různých obsahových rovin a jejich polarit. Předpokládá to s rozvahou vedenou systematickou práci. Podívejme se tedy na východiska knihy slovy tvůrců, čerpajících údaje ze zdrojů Organizace spojených národů a Ministerstva životního prostředí České republiky.

„Přítomnost vody všude okolo nás sotva vnímáme. Při našem minulém projektu Misie jsme však postupně pracovali v místech, kde jsme si plně uvědomili její význam. Naším záměrem je předložit divákovi některá zdánlivě běžná a již téměř nevnímaná témata, podnítit jeho představivost a zprostředkovat nové souvislosti. Jde o projekt bez začátku a konce – stejně jako jsou průběžné i problémy ekologické a životní závislosti na vodě.

Všechny záběry pocházejí z Evropy. Časem jsme zjistili, že když ukazujeme negativa rozvojového světa, spojitost s našimi místními problémy lidem uniká. Většina Evropanů je zvyklá na stav věcí okolo sebe a má povrchní pocit, že je vše v pořádku.

Jako fotografové žijící v jedné z problematických oblastí chceme svým profesním způsobem upozornit na aktuálně probíhající a prudce se zhoršující ekologickou krizi. K projektu Voda jsme přistupovali s tím, že můžeme alespoň poukázat na souvislosti a jevy, které se odehrávají, ale v obecném povědomí se přehlížejí a bagatelizují.

Celosvětově je největším problémem nedostatek vody k uspokojení základních lidských potřeb. S růstem populace, především v rozvojových zemích, přerůstá v tragickou hrozbu. Téměř čtvrtina lidstva nemá přístup ke kvalitní pitné vodě a polovina trpí jejím nedostatkem k sanitárním účelům. Ročně umírá na nemoci přenosné vodou pět milionů lidí, což je desetinásobně více než ve válkách. Současná populace užívá čtyřiapadesát procent všech dostupných zásob sladké vody a do roku 2025 se má tento podíl zvýšit jen růstem populace až na sedmdesát procent. Jestliže však současně bude zachován rostoucí trend spotřeby, za čtvrt století budou lidé užívat až devadesát procent vodních zdrojů. Nedostatek sladké vody se již nyní řadí za klimatickými změnami na druhé místo mezi největší rizika našeho dalšího vývoje . Od devadesátých let minulého století se otevřeně hovoří o světové vodní krizi. Je registrováno více než sto ohnisek možných válek o vodu. V rozvojových zemích se sedmdesát procent průmyslových odpadů vypouští do vod bez čištění. Nadměrné užívání a znečišťování se zákonitě projevuje na stavu řek a jezer i na stavu vodních a na vodu vázaných ekosystémů. Polovina z pěti set největších řek světa je velmi silně znečištěna, pětina rybích druhů je ohrožena. Z důvodu neúnosného znečištění nebo vysychání vodních zdrojů vznikla dokonce nová kategorie takzvaných environmentálních uprchlíků, do níž se každoročně řadí pětadvacet milionů lidí.

Rychlá řešení jsou sice známá, ale svým rozsahem a finanční náročností obtížně zvládnutelná.“

Při takovémto ideovém zázemí slouží výtvarný účinek fotografií jako prostředník mezi autory a adresáty. Poselství dosahující k mimofotografické problematice nemíní vyvolat absolutizované estetické zadostiučinění.

Chce přece varovat před nebezpečím z prodlení.

„Je později, než si myslíš,“ zvěstují sluneční hodiny kostela v podkrkonošském Kohoutově. A ciferník naproti chrámu v polabském Kolíně nabádá: „Pokud čas máme, čiňme dobro.“

Důvody jsou naléhavé a my nemáme alibi. Nelze se tvářit, že nic netušíme. Vysvětlení životadárnosti vodního koloběhu patří k základním školním lekcím. K vodě se skláníme odnepaměti. Stojaté vody zrcadlí naše sklony a oslnění. Každý tok naproti tomu upozorňuje na nevratnost času. Nesmírnost moří a oceánů naznačuje svrchovanost přírody. – Alespoň zatím, musím dodat pod dojmem návštěvy amfiteátru na ostrově Ródos. Nad nevelké pódium se zvedá sotva několik řad hlediště. Sedadla dávno odnesli ti, kdo je potřebovali: obnažili tak základy stupňů se zarostlými zkamenělinami mušlí, tesané přímo do skály.

Jaká představení se na tom malém pobřežním jevišti dala inscenovat? Šlo o divadlo, anebo spíše o zapomenutý rituál?

Nerýsuje se tu ale z předobrazu budoucnosti cosi stejně nepřehlédnutelného jako stopy minulosti?

Přírodní obrazy nás obklopují nejenom mezi zbytky civilizací, které připravil letní žár ve Středomoří o blahodárné stíny lesů. A nejenom na nejjižnějších výspách Evropy opíráme dnešní svět o pozůstatky odumřelé přírody. Vždyť z fosilní energie žije naše civilizace nepřetržitě. Vlastně cokoli může být při tomto povědomí mementem toho, že se jednou staré zkameněliny propojí s novými. Všude je Ródos…

Čím se odliší původní stopy od mladších?

Najdou se ještě bytosti, které by to zajímalo?

A budou nějak zřejmé role, jež na planetě Zemi sehrálo lidstvo?

Jenže: jaký smysl by měla mít budoucnost bez nás?

Záleží vůbec na tom?

Rozhodně ano. Myslím, že je důležité, jak budeme žít.

A jak už teď žijeme.

Zatím je to otázkou volby. – Zatím.

Josef Moucha