Edward Weston – fotograf, který dokázal zachytit víc než lidské oko - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. března 2011, 00.00 | V dnešním článku si připomeneme život a dílo famózního fotografa Edwarda Westona, jehož velkoformátové fotografie krajin, běžných předmětů i aktů jsou dnes právem řazeny mezi vrcholná díla fotografického umění.

Když se zmíní jméno Edward Weston, je možné, že mnohým z vás už dnes nic neřekne. Ale není vyloučeno, že jste se s některými jeho fotografiemi již setkali. Zmiňme například famózní snímek papriky („Pepper No. 30“; 1930) nebo snivě nádhernou fotografii písečných dun poblíž kalifornského pobřeží. Už se vám vrací paměť? Ať už je vaše odpověď na tuto otázku kladná či záporná, jistě neuškodí se s dílem jmenované osobnosti seznámit. Vždyť se jedná o jednoho z nejvýznamnějších fotografů první poloviny 20. století, jehož dílo bývá ve světě srovnáváno kupříkladu s naším tvůrcem Josefem Sudkem. Pojďme si tedy na příštích řádkách stručně představit život a dílo tohoto velikána subjektivně laděné velkoformátové fotografie.

Edward Weston se narodil v roce 1886 v americkém státě Illinois ve městě Highland Park. Fotografovat začal ve svých 16 letech, kdy dostal k narozeninám fotoaparát Bull's Eye značky Kodak. První fotografické krůčky učinil Weston v Chicagu, kde ho fascinovaly veřejné parky, a na farmě svého strýce. V roce 1906 se přestěhoval do slunné Kalifornie, která mu byla domovským „přístavem“ až do jeho smrti. Zpočátku se zde živil jako zeměměřič, ale vábení fotografie bylo nakonec silnější, takže Weston od tohoto povolání upustil a vydal se na dráhu putovního fotografa. Jako fotograf se nabízel dům od domu a fotografoval portrétní momentky, svatby a pohřby či zvířecí mazlíčky svých zákazníků. Tváří tvář této neveselé rutině si Weston uvědomil, že pokud chce ve fotografii něco dokázat, musí se dál vzdělávat. V roce 1908 se tedy Weston přihlásil na vysokou fotografickou školu ve státě Illionois, kde se mu díky výraznému talentu podařilo absolvovat původně jednoleté intenzivní studium již za 6 měsíců. Po skončení studií se Weston opět vrátil do Kalifornie, kde začal pracovat jako retušér v jednom portrétním fotostudiu (George Steckel Portrait Studio). V roce 1909 se konečně začal živit jako fotograf v portrétním studiu u A. Mojoniera. Tento rok byl vůbec pro Westona mimořádně šťastný, neboť se oženil se svou láskou Flórou Chandlerovou, s níž měl celkem 4 děti.

V roce 1911 se Weston konečně profesně osamostatnil a založil si své vlastní portrétní studio (v městě Tropico v Kalifornii), které bylo výchozí kolébkou pro jeho profesní kariéru po více než dvě desetiletí. Weston se záhy propracoval do místní fotografické elity a posbíral několik fotografických cen za své piktorialisticky laděné jemně rozostřené portréty. Začal hodně vystavovat na nejrůznějších fotografických salónech a jeho jméno se začalo stále více objevovat v renomovaných fotografických časopisech, jako byly například American Photography, Photo Era a Photo Miniature. Krom toho, že o něm psali jiní, začal sám Weston v těchto časopisech publikovat řadu odborných článků o fotografii.

Rok 1912 byl pro Westona zlomový v tom, že potkal svou hlavní fotografickou „múzu“. Byla jí fotografka Margaret Mather, která mu původně dělala asistentu v jeho portrétním studium. Stala se nejčastěji obsazovanou modelkou v jeho aktových fotografiích a měla na Westonovu tvorbu v tomto období klíčový vliv. Weston sám o Margaret prohlásil, že byla vůbec první nejdůležitější ženou v jeho životě. O tři roky později začal Weston psát své pravidelné deníkové záznamy („Daybooks“), ve kterých až do roku 1930 popisoval svou fotografickou tvorbu, myšlenkové stavy a umělecké vize. Tyto deníky jsou jedinečným dokladem nejen o Westonově tvůrčím zápalu, posedlosti technickou dokonalostí jeho fotografií, ale rovněž o literárním talentu samotného autora, který v nich mimořádně otevřeně popisuje svá vnitřní pohnutí, jež při své tvorbě prožíval.

Rok 1915 znamenal ve Westonově tvorbě rovněž další zlom, neboť po konfrontaci s moderními trendy v umění, ve kterých dominovala abstrakce, se Weston natrvalo rozešel impresionistickým přístupem k fotografii. Tento obrat ve Westonově tvorbě dostoupil vrcholu v roce 1922, kdy Weston s fotoaparátem navštívil komplex oceláren AMCO v Ohiu. Zde se dostal do styku s abstraktně pojatými fotografiemi od autorů, kteří v duchu Nové věcnosti preferovali dokonalou ostrost obrazu a detailní vykreslení reality. Fotoaparát se pro něj stal prostředkem pro zaznamenání skutečné reality a odhalení jedinečnosti bytí každé věci v ní. Westonovi bylo jasné, že tento styl fotografie ho zajímá mnohem více než dosavadní zhotovování jemně rozostřených snímků v duchu fotografického pictorialismu. Stal se příslušníkem hnutí tzv. „Nové věcnosti“ a seznámil se s jeho hlavními představiteli na americkém kontinentě, kterými byli Alfred Stieglitz, Paul Strand, Charles Sheeler a Georgie O´Keeffe.

Začala ho fascinovat možnost abstrahovat z reality různé detaily, fragmenty, které divákovi ukážou nový pohled na domněle banální a všední objekty. Tento přístup uplatňuje nejen v oblasti fotografování neživých objektů, ale i v případě zhotovování například aktů. Díky tomu dostává Westonova tvorba čitelný rukopis a jeho fotografická hvězda nadále stoupá.

Dalším mezníkem ve Westonově životě byl rok 1923, kdy se odebral do Mexika, aby zde ve společnosti dalších umělců (fotografů a malířů) pokračoval ve své tvůrčí činnosti. Před objektivem jeho velkoformátového fotoaparátu se kromě skalisek, stromů a dalších krajinářských motivů také objevovaly zdánlivě banální předměty, jako například ovoce, zelenina či různé všední předměty lidského života. Všechny Westonovy fotografie z tohoto období měly společného jmenovatele, a to sice brilantní technické zpracování, invenční kompozici dávající přednost vykreslení detailu zobrazovaných věcí, a také esteticky mimořádně nosnou práci s tonálním řešením snímku. Tyto tématické objekty Weston nadále fotografoval i po svém návratu z Mexika, když se v roce 1929 natrvalo usídlil v kalifornské Carmele.

V tomto období se Weston kromě samotného fotografovaní také angažuje v odborné sféře. S A. Stieglitzem se podílí na kurátorování americké části výstavy Film a Foto v německém Stuttgartu a roku 1932 se stává spoluzakladatelem fotografické skupiny F64 (spolu s Anzelem Adamsem, Willardem Van Dykem, Imogen Cunninghamovou a Soňou Noskowiakovou), která si klade za cíl zhotovovat maximálně rozprostřené snímky v celé ploše obrazu.

Překrásné okolí Westonova kalifornského působiště jej přimělo k tomu, že přestal fotografovat v ateliéru a začal se naplno věnovat pouze tvorbou v plenéru. Zde kolem sebe nalézal panensky nedotčenou přírodu, která ho fascinovala. Za vrchol Westonovy tvorby je považován jeho cyklus z Point Lobos, pro jehož skvělé technické a umělecké kvality je odborníky metaforicky přirovnáván k vrcholným skladbám od Beethovena. V roce 1946 uspořádal Weston s pomocí svých přátel velkou retrospektivní výstavu v Muzeu moderního umění v New Yorku.

Edward Weston se aktivně věnoval fotografování až do roku 1948, kdy kvůli sílícím projevům Parkinsonovy choroby již nebyl schopen obsluhovat fotoaparát a zpracovávat své fotografie v temné komoře. V posledním desetiletí svého života se Weston spolu se svými syny Brettem a Colem věnoval katalogizaci svého fotografického díla a vytváření omezeného množství kopií ze zhruba tisícovky těch nejzdařilejších fotografií. V padesátých letech 20. století mu postupně vyšly tři velké monografie, mapující jeho působení v oblastech Yosemitského národního parku, v Bostonu a v již zmiňovaném Point Lobos. V roce 1958 Weston umírá v rodinném kruhu. Po jeho smrti byla vydána i knižní podoba jeho fotografických deníků, jež nabízejí kromě zajímavých detailů o Westonově tvorbě také nezpochybnitelnou literární kvalitu.

Dílo amerického fotografa Edwarda Westona neztrácí ani dnes schopnost diváka fascinovat, i když od jeho smrti uplynulo více než půl století. Snímky tohoto fotografa patří k mistrovským ukázkám velkoformátové fotografie. A to jak v oblasti krajinářské fotografie a zátiší, tak i ve sféře aktových snímků. Za jeho nejznámější snímky jsou dnes považovány například „Paprika č. 30“ (1930), „Bílé duny, Oceano“ (1936), „Mušle a skála“ (1931), „ Akt“ (1936), „Plovoucí akt“ (1939) či Point Lobos (1946). Kromě vysoké umělecké hodnoty se mohou Westonovy fotografie pochlubit také dokonalou technickou kvalitou. Weston totiž pracoval pouze s velkoformátovou kamerou a ze svých negativů vždy zhotovoval pouze kontaktní kopie.

Edward Weston patřil mezi průkopníky nového pojetí fotografie, která se snažila zachycovat krásu reality již bez nutnosti napodobování techniky jiných výtvarných oborů lidské činnosti. Veškerou subjektivní lyričnost dokázal do fotografie vložit rafinovaným využitím světelné tonality. Dokázal mistrně vysledovat, ve kterou část dne sluneční světlo nejvíce plasticky zobrazuje texturu různých povrchů věcí a ploch země.

Zásluhou Westonova osobitého vidění reality a jeho „virtuózní“ schopnosti esteticky využívat podmínek přirozeného osvětlení vznikly technicky naprosto dokonale zpracované fotografie, jež jsou přímo nabité vizuální energií. Energií, jež dokáže vdechnout tajemný přesah i do těch nejobyčejnějších objektů reality. S její pomocí dokázal Weston přetavit zachycenou realitu světa v něco víc, než za co ji běžně považujeme. Nelze se tedy divit, že snímky, které sám Weston během svého života prodával za pár desítek dolarů, jsou dnes znalci ceněné v řádu tisíců až statisíců dolarů.

Níže vám předkládáme vybrané internetové stránky, kde si budete moci prohlédnout ty nejlepší fotografie Edwarda Westona:

Zdroje:
Příběh fotografie (Mrázková, Daniela - Mladá Fronta 1985)
Dějiny fotografie (Ludovít Hlaváč – Osvěta 1987)
Edward-weston.com
Wikipedia.org