Fotografujeme na koncertech II. - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

9. března 2009, 00.00 | V minulém díle jsme otevřeli téma fotografování na koncertech, divadelních představeních, baletech atd. Diskutovali jsme blesk, expoziční čas, objektivy i typické světlo na podobných akcích. Dnes se podíváme na veledůležitou expozici a způsoby jejího měření.

V článku jsou použity snímky z koncertů zpěvačky Ivy Marešové (divadlo TaFantastika, alternace Lucie Bílé v řadě muzikálů), která se svojí skupinou 999 vydala sólové debutové album "Na křídlech koní". Snímky byly pořízeny na jejích koncertech u příležitosti vydání CD a koncerty byly i plné různých hostů - například Michala Pavlíčka, Davida Krause, Václava Noida Bárty, Vojty Dyka a dalších. Snímky včetně MP3 vzorků muziky lze nalézt na jejich webových stránkách zde. Na vaší žádost jsme u snímků ponechali i Exif informace.

Expozice a její měření
Typické bodové nasvícení hlavního aktéra představení koncertu, baletu, divadla či jiné akce společně se spoře osvětleným zbytkem scény vytváří velmi kontrastní světelné podmínky, které nesvědčí digitálním fotoaparátům obecně a bohužel nesvědčí ani expoziční automatice. Je-li nasvícení alespoň konstantní, je možné vhodnou strategii vychytat a po ověření ji vcelku stabilně používat. Mění-li se však světelné podmínky (bohužel to je časté až typické), je nutné reagovat o to rychleji a velmi dobře znát svůj fotoaparát.

Klíčem ke zvládnutí obtížných světelných podmínek je samozřejmě správná expozice. Zní to jednoduše, praxe je však obtížnější. S bodovým nasvícením si běžná automatika není schopná poradit a je třeba se naučit používat pokročilejší metody řízení expozice. Ty spočívají ve:

1. Zvolení vhodné metody měření expozice (maticové, částečné, bodové)
2. Uzamykání expozice (AE-L, *)
3. Kompenzace expozice
4. Volbě vhodného expozičního režimu
5. Uzavření zpětné vazby správným čtením histogramu

Metoda měření expozice
Drtivá většina fotoaparátů exponuje na světelný průměr, což ve fotografické praxi znamená že exponuje tak, aby výsledný JPEG snímek byl v průměru středně šedý. Jinými slovy - automatika hledá takovou sadu ISO - expoziční čas - clona, aby scénu zaznamenala po smíchání všech pixelů jako průměrnou tj. šedou. Zvolením metody měření expozice se neříká nic jiného, než jakou plochu snímku automatika do výpočtu průměru zahrnuje.

Maticové měření
Maticové měření (Poměrové, Evaluative, 3D Color Matrix atd.) uvažuje celou plochu snímku plus se snaží o automatické korekce expozice na základě zkušeností fotoaparátu uložené v jeho paměti v podobě desítek tisíc typických scén. Po započítání pixelů celé plochy obrazu tedy vyrobí střední šedou a pokud fotoaparát pochopí, že by to mělo být jinak, tak tento předpoklad mírně opraví. Pokud bychom neuvažovali automatické korekce, tak započítání plochy celého snímku typického koncertu povede k drastické přeexpozici hlavního aktéra, protože v průměru převáží tmavá plocha.

Je otázkou, zda automatika díky uloženým typickým scénám tento problém odhalí a snímek automaticky ztmaví, příliš na to ale sázet nelze. Koncert/divadlo je totiž hodně těžká scéna a ani moderní automatiky tento problém nejsou schopny spolehlivě odhalit. Protože ale na poli částečné "umělé inteligence" maticového měření probíhá neustálý vývoj, je nutné reakci pro konkrétní fotoaparát vyzkoušet. Algoritmy jsou navíc tajné a tak se chování může velmi lišit nejen výrobce od výrobce ale i model od modelu. V každém případě ale počítejte s velmi nespolehlivým výsledkem a i když jeden snímek automatika odhadne dobře, jiný může být zcela špatně.

Celoplošné se zdůrazněným středem (Center-weighted Average)
Celoplošné měření se zdůrazněným středem nepoužívá žádnou umělou inteligenci, žádné typické scény ani automatické korekce a exponuje vždy na střední šedou a tedy průměr. Uvažuje ale jen velkou střední část snímku a směrem ke krajům je obsah scény stále více a více světelně ignorován. Jednoduše řečeno tedy - exponuje se podle velkého středu snímku.

Protože ale hlavní objekt, podle kterého chcete dobře exponovat, nemusí být vždy ve středu snímku (kompozice), je vhodné naměřit expozici, tu uzamknout, překomponovat snímek a exponovat. Na to se právě hodí funkce Auto Exposition Lock (AE-L, na Canonech tlačítko *), která právě provede změření a uzamčení expozice ještě před změnou kompozice.

Výsledek u této metody je poměrně dobrý, je třeba se ale naučit měřit expozici na takové části scény, která je opravdu v průměru středně šedá a stihnout snímek potom překomponovat. Průměr středně šedé přitom silně ovlivňuje oblečení aktéra - například světle oblečená blondýna bude snímek podexponovávat, naopak tmavě oblečený černovlasý muž může snímek přeexponovávat. Je třeba se tedy práci s tímto měřením naučit a "vidět" scénu černobílé, hodnotit její "průměrnost" a vyhledávat takové části scény, které průměr splní.

Další problém této metody je, že se změnou zoomu (ohniska) se mění poměr světlé části ku tmavé (při dlouhém ohnisku je poměr světlé části obvykle vyšší) a tak tato metoda logicky naměří jiné hodnoty. Nelze se tedy spoléhat na stabilní měření, výsledky silně závisí na tom, co a jak nasvíceno se objeví ve střední části snímku.

Bodové měření (Spot, Partial)
Bodové měření stejně jako celoplošné se zdůrazněným středem nepoužívá žádnou umělou inteligenci, žádné typické scény ani automatické korekce a exponuje vždy na střední šedou a tedy průměr. Uvažuje ale jen malý bod ve středu snímku. Konkrétní použití tedy může vypadat například tak, že opět pomocí funkce Auto Exposition Lock (AE-L, *) naměříte expozici na pleti hlavního aktéra, uzamknete ji, překomponujete snímek a exponujete. Princip tohoto měření je v tom, že pleť v černobílé podobě je blízká střední šedé, takže naměřením na pleť dojde vlastně ke změření expozice na "střední šedou tabulku". Protože ale barva pleti může u různých lidí kolísat, je třeba tento druh měření vyzkoušet a případné odchylky expoziční kompenzací opravit.

Kompenzace expozice
Bez ohledu na použitou metodu měření expozice je možné snímek ručně ztmavit nebo zesvětlit funkcí expoziční kompenzace (Exposure Compensation). Při maticovém měření je to tak trochu ad hoc, protože nevíte jak moc a kam bude díky umělé inteligenci automaticky kompenzovat sám fotoaparát. U celoplošného měření se zdůrazněným středem a u bodového měření se žádná automatická kompenzace neprovádí a vy tak vlastně ručně opravujete neplatící předpoklad střední šedé měřícího vzorku. Budete-li tedy měřit na světle oblečené blondýně, bude automatika snímek podexponovávat a právě kladná expoziční kompenzace tuto chybu může opravit. Pokud budete měřit na tmavě oblečeném černovlasém muži, bude naopak nutná záporná expoziční kompenzace. Vypadá to možná složitě, ale je to logické a dá se to nacvičit i poměrně rychle. Každopádně ale počítejte s tím, že snímky nebudou jeden jako druhý a bude třeba je v PC expozičně doladit.

Expoziční režim, paměti
Drtivá většina pokročilých fotoaparátů je vybavena expozičními režimy, které lze hrubě rozdělit na plnou automatiku, různé scénické režimy (např. sport nebo portrét), poloautomatické (kreativní) režimy (P,S,A nebo P,Tv,Av) a manuální režim (M). Který režim je ten správný a jak jej použít?  Na plnou automatiku a scénické režimy rovnou zapomeňte. Nejen že budou tvrdošíjně používat blesk, ale obvykle neumožní nastavit jiné než maticové měření expozice, mnohdy nelze expozičně kompenzovat a ani řídit ISO. V praxi proto oceníte nejspíše režimy A (Av) a M.

Režim priority clony (Aperture priority, A, Av)
Z mnoha důvodů se pro fotografování koncertů a podobných akcí jeví režim A (Av) jako nejpraktičtější, pokud chcete exponovat za pomoci automatiky. Ručně nastavíte ISO citlivost a clonové číslo a automatika podle zvolené metody měření expozice (maticové, celoplošné se zdůrazněným středem, bodové) nastaví expoziční čas. A jaké ISO a clonové číslo ručně nastavit? Odpověď je věru jednoduchá:

• Clonu obvykle plně otevřete (tj. nízké clonové číslo, např. 2.8), protože na scéně bývá tak málo světla, že jakékoliv zavírání clony je protismyslné. Výjimku tvoří stav, kdy potřebujete větší hloubku ostrosti, protože otevřená clona ji logicky velmi omezí. To ale není až tak typické.
• ISO nastavte co nejnižší ale takové, aby automatika nabízela rozumné časy. Ty jsme podrobně diskutovali v minulém díle a zjednodušeně lze říci, že rozumný čas je kolem 1/60 až 1/80 sec. V praxi tedy budete potřebovat ISO kolem hodnot 400 až 1600 podle množství světla na scéně, u méně světelných objektivů i více.

Manuální režim (M)
Manuální režim má tu výhodu, že snímky díky automatice expozičně "necourají". Má ale smysl jen v tom případě, že nasvícení scény je alespoň na chvíli konstantní, což ale v určitých pasážích koncertů bývá typické. Praxe potom vypadá tak, že se např. pomocí A (Av) režimu a kompenzace expozice (oboje viz výše) najdou správné expoziční hodnoty (kontrolu poskytne LCD displej a histogram) a tyto ověřené hodnoty se "opíší" do režimu M. Potom je možné již bez starostí o expozici fotografovat a to všemi ohnisky do doby, než se významně změní nasvícení scény. Použití této metody je tedy závislé na četnosti a rychlosti změny nasvícení.

Paměti (Custom)
Řada dnešních fotoaparátů má různé množství pamětí (Custom, C, 1, 2, 3 atp.). Jsou to vlastně zapamatované kompletní nastavení fotoaparátu, které je možné přepnutím kolečka rychle vyvolat. Je tedy možné podle odstavců výše nastavit a vyladit si expozici pro různé druhy nasvícení scény a potom již jen při změně aktivovat tu správnou paměť. Jen je třeba si pamatovat v které paměti je nastavení pro kterou scénu a stále alespoň po očku expozici kontrolovat. Chyba je totiž poměrně (bohužel) pravděpodobná.

Histogram
Pro kontrolu expozice slouží nejen zadní LCD displej (který bohužel často vypadá velmi optimisticky) ale hlavně histogram a sledování přepalů (Highlights). Typický a správný histogram koncertu/divadla potom vypadá tak, že má velkou špičku vlevo na černých (tmavých) tónech (to je tmavé pozadí scény) a potom je rovnoměrně v malém "roztažen" až do bílé. Nejsou-li na snímku přímo zdroje světel, nesmí mít snímek žádné přepaly. Pozor zejména na přepaly na potem se lesknoucí pleti! Zjednodušeně se tedy dá říct, že lze exponovat tak, aby snímek neměl přepaly, což neplatí jen tehdy, když jsou přímo v záběru světla.

Příště seriál dokončíme barvami, ostřením, hloubkou ostrosti a kompozicí snímků.