Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!
Zadejte Vaši e-mailovou adresu:
Kamarád fotí rád?
Přihlas ho k odběru fotomagazínu!
Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:
Svět skrz objektiv
Fotografujeme s DSLR: Ostření (díl 10.)
27. ledna 2012, 00.00 | V dnešním dílu seriálu „Fotografujeme s DSLR“ se budeme zabývat dalším ze zcela zásadních aspektů fotografie – ostřením! Správné zaostření je základním předpokladem k technicky správnému snímku (samozřejmě vyjma zcela specifických situací). Rozostřená fotografie je zároveň i jednou z mála věcí, s kterou toho příliš nezmůže ani ten nejlepší software, nejkvalitnější grafický editor či nejšikovnější grafik. A právě proto bychom dané problematice měli věnovat zvýšenou pozornost! Takže jak na správné zaostření?
Již ze základní školy dobře víme, že zrak je naším nejdůležitějším orgánem. Vizuální informace tak pro nás má vliv zcela zásadní (nicméně také proto přece tolik milujeme - na rozdíl třeba od zvířat - fotografování, že?! :-). Lidské oko je však zároveň i extrémně citlivé na ostrost (opět na rozdíl třeba od psů), a právě proto nám obecně neostrost jako taková dost vadí – ať již z ryze praktických důvodů (rozmazaný text se vážně dost špatně čte), z bezpečnostních důvodů (jsme-li krátkozrací, řízením auta bez brýlí ohrožujeme nejen sebe, ale i ostatní účastníky provozu), nebo konečně i z důvodů kulturních (rozmazaný film, obraz či fotku si prostě nikdy dostatečně nevychutnáme). A právě zde narážíme na onen zásadní problém neostrosti! Pokud je chyba na „našem přijímači“, návštěva očního specialisty je nasnadě (a řešení je pak zcela jinde). Ovšem co když je rozmazaný samotný obraz? Pak máme problém! Na rozdíl od špatné expozice, nepřesné barevnosti, chybné kompozice je totiž ostrost něco, s čím si bohužel neporadí sebelepší software, editor ani grafik. Proto je nezbytně nutné přistupovat k ostření maximálně obezřetně a zodpovědně.
Předešlé díly:
:: Díl 1: Začínáme
:: Díl 2: Expozice (Čas)
:: Díl 3: Expozice (ISO)
:: Díl 4: Expozice (Clona)
:: Díl 5: Měření expozice
:: Díl 6: Kompenzace expozice
:: Díl 7: Histogram
:: Díl 8: Expoziční režimy - poprvé
:: Díl 9: Expoziční režimy - podruhé
Všimněte si, jak relativním pojmem ostrost je! Zmenšený obrázek se zdá být ostrý, ač není! Čím větší výřez (větší předlohu) pozorujeme, tím více se případná neostrost projeví. Důležitou roli hraje (vedle fyzické velikosti) též naše pozorovací vzdálenost...
Co je to vlastně ostrost
Ostrý snímek je vedle správné expozice a kompozice klíčovým faktorem na cestě k (nejen) technicky kvalitní fotografii. To je bez debat! Je třeba však mít na paměti, že ostrost je jednak značně subjektivní, a zároveň ji ovlivňuje též řada dalších faktorů, jako například: délka expozičního času (pozor na „stržení snímku“), kvalita použitého objektivu (kvalitní makroobjektivy mají perfektní ostrost – na rozdíl třeba od levných setových skel), dodatečné softwarové úpravy – doostření a především hloubka ostrosti (té se budeme věnovat v následujícím díle)! Významnou roli hraje také velikost samotné předlohy, ale i naše pozorovací vzdálenost.
U některých snímků požadavky na ostrost nejsou tolik přísné, u jiných naopak ano! Reklamní/produktová fotografie bez jasně čitelné značky (loga, etikety ap.) je k ničemu...
Jak funguje ostření v objektivu
Asi každý z nás ví (nebo minimálně tuší), že správně zaostřit znamená nastavit fotoaparát (potažmo objektiv) tak, aby na fotografii bylo jednoduše ostré to, co je středem našeho zájmu! Fakticky řečeno: volíme tzv. Rovinu zaostření (focal plane). Tato rovina nám určuje vzdálenost, ve které se budou všechny předměty zobrazovat ostře (v hledáčku, potažmo na snímači fotoaparátu). Všechny předměty ležící mimo rovinu zaostření pak budou neostré - čím dále od roviny zaostření, tím budou více rozostřeny. Jak už jsme si řekli výše, (ne)ostrost je velice subjektivní a malé rozostření není vždy okem postřehnutelné. V okamžiku, kdy divák už vnímá, že předměty jsou na snímku rozostřené, znamená to, že se již nachází příliš daleko od roviny zaostření (nebo máme příliš malou hloubku ostrosti - více v příští kapitole).
Každý objektiv se skládá ze soustavy čoček (které jsou v objektivu rozděleny do několika skupin), a tím, jak se jednotlivé čočky/skupiny nastaví vůči sobě, se nám posouvá rovina zaostření. Naším cílem tedy je nastavit jednotlivé čočky (optické členy v objektivu) tak, aby bylo zaostřeno právě tam, kam ostřit chceme. Když tedy například fotografujeme člověka stojícího 3 metry od nás, musíme zaostřit na 3 metry, když naopak fotografujeme makro, tj. na velice malou vzdálenost – např. 15 cm, musíme ostřit na oněch 15 cm, atd...
Typicky u blízkého snímání (makrofotografie) je zaostřování značně problematické. Samozřejmostí je objektiv s velmi krátkou minimální ostřící vzdáleností (MFD = minimum focus distance). I přesto se často budete potýkat s nedostatkem světla, což ztěžuje práci (a vede k pomalejším reakcím) AF systémů (o problémech s delšími expozičními časy nemluvě). Mnohdy je nejlepším řešením AF zcela ignorovat (vypnout) a ostřit raději manuálně (MF).
Manual focus
Způsoby, jak „donutit“ objektiv ostřit přesně tam, kam chceme, jsou dva. Jedním z nich je manuální ostření (MF – manual focus). Jeho výhoda spočívá v tom, že máme ostření plně pod kontrolou. Nevýhoda je naopak v poměrně vysoké pravděpodobnosti (vašeho) selhání. Obraz v hledáčku je jednoduše tak malý, že zaostřit manuálně je často téměř nemožné. Manuální ostření lze úspěšně aplikovat v případě blízkého snímání (typicky u makrofotografie), kde je hodně detailů a máte se tedy „čeho chytit“. Dobrou kombinací je MF + funkce „LiveView“ (živého náhledu), kde je obraz na displeji přece jen podstatně větší (ovšem zase pozor na možné zpoždění displeje). Některá skla jsou vybavena stupnicí ostřících vzdáleností přímo na těle objektivu (např.: 0,5 m, 1 m, 3 m, 5 m... nekonečno), kde zkrátka nastavíte požadovanou vzdálenost.
O tom, jak se pracuje s manuálním ostřením, se snadno přesvědčíte sami. Nastavte na objektivu delší ohnisko (nejlépe mezi 100-200 mm), v libovolné scéně si najděte nějaký statický subjekt ve vzdálenosti cca 1-3 m. Pak přepněte na manuální ostření (nejčastěji přepínač přímo na objektivu AF/MF, popř. na těle DSLR), koukejte do hledáčku (nebo na LCD) a otáčejte ostřícím kroužkem na objektivu (u levnějších objektivů přímo jejich přední částí). Ostřící vzdálenost (rovina zaostření) se nám bude krásně posouvat tam a zpět.
Na rychlosti, s jakou AF pracuje, někdy příliš nezáleží (máme-li čas a nic nás "nehoní"), jindy je situace zcela opačná. Do druhé skupiny patří rozhodně dynamické snímky. U rychlých/akčních scén budete s pomalým ostřícím systémem nahraní...
Autofocus
Druhou možností, jak zaostřit, je tzv. autofocus (AF), neboli systém automatického ostření. Fotoaparát se ve spojení s objektivem snaží změřit vzdálenost k hlavnímu objektu a na něj zaostřit (nastavit čočky v objektivu tak, aby rovina zaostření protínala hlavní objekt). Ještě před cca 30 lety byli fotografové odkázaní pouze a výhradně na manuální ostření a o nějaké automatice si mohli nechat jen zdát, nicméně dnes je autofocus zcela standardní funkcí moderních fotoaparátů. Jistě, jsou situace, kde se bez automatického ostření v pohodě obejdeme – typicky portrét, krajina, produkt. Nicméně například současnou reportážní, sportovní nebo wildlife fotografii si bez rychlého autofocusu dnes už málokdo dokáže představit.
Objektivy vybavené automatickým zaostřováním obsahují malé servo-motorky, které mají za úkol pohybovat čočkami v objektivu sem a tam. Servo-motorky jsou řízeny AF-senzorem umístěným v těle DSLR, který jim „dává povel“, jak mají jednotlivé čočky (členy) natočit a kdy se mají zastavit – zkrátka, kdy je dobře zaostřeno. Rychlost a kvalita motorků je jedním z důležitých faktorů dobrého AF systému. V současnosti rozlišujeme dva typy AF systémů. Ten první – klasický – je starším řešením, využívaným u levnějších (setových) nebo starších objektivů. Druhý – moderní/utrasonický – systém využívá ultrazvukových vibrací a je ve všech směrech pokročilejší. Nabízí vyšší rychlost a přesnost ostření a má též mnohem tišší chod! Objektivy vybavené tímto systémem se označují jako USM, Ultrasonic (Canon), HSM (Sigma), SWM (Nikon), SSM (Sony). Jejich koncová cena je však zpravidla též o něco vyšší.
Současné autofocusy jsou již na takové úrovni, že se na ně lze dobře spolehnout, pouze je nutné dodržet a respektovat několik důležitých zásad, aby vám AF systém správně pracoval. Konkrétně se jedná o tři body; když na ně budete myslet, vyhnete se spoustě problémů s ostřením.
Naopak u scén statických (typicky krajina) máme času dost. Většinou stejně čekáme na to "správné světlo", popř. až se nám "vyčistí scéna" od všech rušivých vlivů (lidé, auta, loďky ap.), takže si s ostřením můžeme "vyhrát". Vzhledem k tomu, že v podobných případech stejně často ostříme na tzv. "hyperfokální vzdálenost", využijeme též ostření ryze manuální...
:: Bod 1) Jak AF pracuje?
Současné autofocusy využívané v digitálních DSLR a objektivech pracují na systému pasivního ostření, kdy se snaží vyhledávat ve scéně hrany a čočky v objektivu poté natočit tak, aby byl kontrast na (ve scéně „nalezené“) hraně co nejvyšší. Princip tohoto řešení v podstatě vychází z toho, jak vnímá svět kolem sebe lidské oko/mozek. Nejedná se o nic jiného než „pozorování“ scény a rozbor obrazu, kde okem fotoaparátu je objektiv a mozek zde představuje AF-senzor. Výhody pasivního ostření spočívají v tom, že: není žádné omezení vzdálenosti (funguje od 0 do nekonečna); funguje skrze okno, mříže, plot; je to skutečné ostření TTL (Through-The-Lens/skrze objektiv) a pracuje i s dalšími přídavnými členy (předsádky, mezikroužky, filtry).
Nevýhody spočívají zejména v potřebě světla (AF-systém prostě musí „vidět“ - doslova, problémy s ostřením v šeru jsou proto zcela běžné) a stejně tak potřebuje kontrast/hrany (ve scéně), na které se může „chytit“ (nezaostříte například na bílou zeď nebo jakoukoli jinou jednolitou plochu). Také je třeba pamatovat na to, že „se ostří“ až „za objektivem“, tudíž světelnost objektivu zde hraje důležitou roli - světelné objektivy zkrátka budou za šera ostřit lépe a rychleji!
Všude, kde máme hodně "jednolitých" ploch nebo nám převládají stíny, se AF špatně "chytá". U snímků nočního rázu, snímků dramatických nebo zkrátka výrazně tmavých scén tak musíme často trpělivě hledat "pomocné ostřící body" ve scéně nebo opět přepnout na manuál (MF)...
Jen pro úplnost dodejme, že existuje ještě aktivní autofocus. Aktivní proto, že na rozdíl od pasivního systému sám vysílá nějaký signál (převážně infračervený) a měří dobu, za jakou se odražený paprsek vrátí zpět do zdroje (fotoaparátu), ze které poté automatika fotoaparátu snadno vypočítá potřebnou vzdálenost pro ostření. Fotoaparát s aktivním autofocusem má většinou blízko hledáčku dvojici senzorů (vysílač a přijímač) vypadající podobně, jako ty na běžných dálkových ovládačích (TV, DVD, Hi-Fi). Dané řešení je rychlejší než pasivní systém AF a umožňuje ostřit i v úplné tmě. Na druhou stranu má však omezení v případě vzdálenosti (funguje dobře na desítky metrů) a nelze s ním ostřit přes „překážky“ (sklo, mříže), od kterých se prostě odrazí.
:: Bod 2) Ostřící body AF
Další podstatnou otázkou je: „Kam vlastně ostřit?“ Hovoříme zde o tzv. zóně ostření (AF zone, AF segment), kde v hledáčku každé moderní DSLR můžeme vidět matnici s ostřícími body. Jejich počet se liší dle značky a třídy fotoaparátu (ostřící body mohou být 3... 9... i několik desítek – například Canon EOS 1D jich má 45). V principu máme dva způsoby, jak k výběru ostřící oblasti přistupovat – buďto necháme vše na automatice, nebo sáhneme k manuální volbě. Výhodou automatiky je, že jsou všechny body (3... 9... milion) aktivní, takže se vždy nějaký ten bodík „chytí“. Nevýhodou – a to o dost podstatnější – je, že ztrácíte úplnou kontrolu nad ostřením. Velice často totiž automatika zaostří úplně jinam, než jste původně chtěli, což je problém zejména při malé hloubce ostrosti (hlavní fotografovaný objekt tak může být často mimo rovinu zaostření a takový snímek je – „díky“ automatice – na vyhození!
Proto je lepší zvolit jeden bod a ostřit vždy na něj. Bude-li to krajní bod, horní bod, dolní bod, to už závisí individuálně na každém fotografovi (co vám lépe v jaké situaci vyhovuje). Osobně preferuji středový ostřící bod s tím, že pokud nechci mít zaostřeno vyloženě na střed snímku (což je vzhledem k základním kompozičním pravidlům často rozumné), použiji techniku „Point-recompose-shot“. Ta spočívá v zaostření na střed (aktivní středový ostřící bod) namáčknutím spouště – její podržení („aretace“ AF, popř. funkce AF-L = zámek ostření) - překomponování scény dle libosti – domáčknutí = exponování.
Některé fotoaparáty mohou ještě disponovat dalšími, pokročilými systémy výběru AF zóny. Můžete tak například zvolit vhodný kompromis mezi plnou automatikou (všechny AF body aktivní) a ručním výběrem (jeden aktivní bod), spočívající v aktivaci určité oblasti (ostřící zóny - např. 3 body vlevo, nahoře ap.).
Jeden aktivní ostřící bod poskytuje komfort plné kontroly nad výsledkem, leč ostření s ním může být někdy trochu náročnější (tím spíše, máme-li malou hloubku ostrosti). Používáme-li středový ostřící bod a nechceme středovou kompozici, buďto prostě posuneme aktivní ostřící bod (vlevo, vpravo, nahoru), nebo využijeme metodu "Point-recompose-shot" neboli "Zaměř-překomponuj-foť!"...
:: Bod 3) Režim AF
Třetí podstatná věc, se kterou musíme počítat a optimálně nastavit dle situace, je samotný režim autofocusu, neboli jakým způsobem vlastně chceme, aby AF pracoval! Opět zde máme v principu dvě možnosti – konečný vs. „nekonečný“ neboli „jednorázový“ vs. „průběžný“. V prvním případě hovoříme o jednorázovém AF (One Shot = Canon, AF-S = Nikon, S-AF = Sony), který pracuje systémem: „Zaměř – Namáčkni – Uzamkni!“. Jak již název napovídá, jedná se o režim použitelný na všechny statické scény, ale též na scény, kde sice může být nějaký pohyb, nicméně není nijak výrazně rychlý, a hlavně – vzdálenost fotografovaného objektu se vůči fotografovi nemění!! Fotoaparát v režimu „jednorázového AF“ čeká, až mu ukážete hranu ve scéně, na ni zaměří a poté můžete exponovat. Zaostření je zároveň signalizováno v hledáčku – jak vizuálně (bliknutím AF bodu v hledáčku), tak zvukově (pípnutím). Pakliže z jakéhokoli důvodu nezaostříte (málo světla, žádné hrany, nebo jste prostě příliš blízko), ostřící automatika vám „nedovolí“ exponovat (nelze fotit/nedojde ke sklopení zrcátka + otevření závěrky)!
Druhý režim AF je označován jako „kontinuální“ (průběžný) a značí se „Ai Servo“ (Canon), AF-C (Nikon), C-AF (Sony). Na rozdíl od předchozího „Single-módu“ má však „kontinuální AF“ nekonečný chod – nikdy se nezastaví. Fotoaparát při namáčknutí spouště ostří neustále a snaží se tak udržovat objekt v aktivní ostřící oblasti (bodu/bodů) ostrý po celou dobu, kdy držíte spoušť namáčknutou. Na rozdíl od „single“ ostření tak lze pořídit snímek kdykoli - bez ohledu na to, zda je či není dobře zaostřeno. Na druhou stranu zde logicky nelze uplatnit fintu „Point-recompose-shot“ (s namáčknutím a překomponováním snímku). Zde je však důležité upozornit na fakt, že v kombinaci s kontinuálním ostřením fungují opravdu spolehlivě pouze objektivy vybavené ultrazvukovým ostřením. Takže například pro sportovní fotografii je nutností sklo s „ultrasonickým“ ostřením (USM, HSM, SWM...).
Kontinuální (servo) AF funguje dobře u objektů, pohybujících se konstantní rychlostí směrem k fotografovi, selhává však, mění-li se směr i rychlost pohybu. Proto mají některé fotoaparáty ještě tzv. prediktivní neboli inteligentní ostření (AF-I, Ai-focus), které se snaží předem odhadovat polohu pohybujícího se objektu. Jedná se vlastně o jakýsi hybrid mezi „jednorázovým“ a „průběžným“ ostřením, nicméně výsledky jsou značně diskutabilní a (dle vlastních zkušeností) jde spíše o metodu „pokus - omyl“; zkrátka, někdy to fotoaparátu „vyjde“, jindy nikoli.
U dynamických scén, kde se soustavně mění vzdálenost "fotograf vs. fotografovaný subjekt", je rychlý AF (USM/SWM/HSM) v kombinaci s "kontinuálním ostřením" (ideálně doplněný ještě "sériovým snímáním") optimálním nastavením. Máte tak relativně velkou pravděpodobnost, že "trefíte" rozumné zaostření...
Předostření (pre-focus)
A co když všechno selže? Ne! Neházejme flintu do žita. Ještě máme možnost tzv. „předostření“, což je metoda spočívající v zaostření na určitou vzdálenost a následném vyčkání na vhodný okamžik, kdy se nám pohybující se objekt dostane přímo do naší „zóny zaostření“. Lze k tomu využít buď stupnici na objektivu (a zaostřit manuálně), nebo zvolit nějaký „pomocný“ objekt v konkrétní vzdálenosti a na něj zaostřit pomocí AF (poté ostření uzamknout nebo vypnout – přepnutím do MF módu). Tato technika je účinná, ovšem vyžaduje již trochu cviku a dobrý odhad vzdálenosti - samozřejmě!
Jak jsme si řekli hned v úvodu - ostrost je relativní. Také požadavky a nároky klientů i fotografů se různí. Každopádně špatně zaostřená fotografie je něco, co se většinou "neokecá" a pozná to na první pohled i úplný fotografický laik.
Závěrem
Správné zaostření je „alfou/omegou“ fotografie. Pakliže ujedeme při určení správné expozice, lze to ještě napravit v editoru (tím spíše, fotíme-li do RAWu). Pokud nám uteče barevnost, zachrání nás často opět náš PC (tím spíše, fotíme-li do RAWu). Jestliže špatně komponujeme scénu, často to spraví výřez/crop (ne nadarmo se vždy říkávalo, že „nůžky jsou nejlepší přítel fotografa"). Ovšem pokud špatně zaostříme, můžeme takovou fotografii s největší pravděpodobností umístit tak maximálně rovnou do (virtuálního) koše. Samozřejmě je otázka, o jak velké rozostření se jedná, jakou jsme měli hloubku ostrosti, jak velký formát z daného snímku ve finále budeme mít a co jsme vlastně fotili (u portrétu lehká neostrost nevadí, ale třeba u technické fotografie naopak ano, a to dost). Ať tak či onak – na rozdíl třeba od chybné expozice, která nemusí být vždy na první pohled patrná, rozostřený snímek pozná okamžitě i naprostý laik, proto věnujme správnému zaostření (oblast AF, režim AF i podmínky, při nichž autofocus selhává) zvláštní pozornost.
Příště: Hloubka ostrosti
Obsah seriálu (více o seriálu):
- Fotografujeme s DSLR: Měření expozice (díl 5.)
- Fotografujeme s DSLR: Kompenzace expozice (díl 6.)
- Fotografujeme s DSLR: Histogram (díl 7.)
- Fotografujeme s DSLR: Expoziční režimy – poprvé (díl 8.)
- Fotografujeme s DSLR: Expoziční režimy – podruhé (díl 9.)
- Fotografujeme s DSLR: Ostření (díl 10.)
- Fotografujeme s DSLR: Začínáme (díl 1.)
- Fotografujeme s DSLR: Expozice (díl 2.)
- Fotografujeme s DSLR: Expozice (díl 3.)
- Fotografujeme s DSLR: Expozice (díl 4.)
Tématické zařazení:
» Ostatní » Svět skrz objektiv
» Praxe
» Ostatní » FotoTechnika
» Praxe » Tipy & triky
-
14. května 2014
Jak vkládat snímky do galerií a soutěží? Stručný obrazový průvodce
-
2. února 2012
-
23. dubna 2014
Konica Minolta přenesla výhody velkých zařízení do kompaktních modelů
-
12. června 2012
-
9. dubna 2014
-
30. listopadu 2014
Nový fotoaparát α7 II: první plnoformát s pětiosou optickou stabilizací obrazu na světě
-
15. prosince 2014
Konica Minolta pomůže živnostenským úřadům s digitalizací dokumentů
-
11. května 2014
-
26. listopadu 2014
Canon Junior Awards již posedmé ocení mladé fotografy v rámci Czech Press Photo
-
21. srpna 2014