Fotografujeme s DSLR: Kompenzace expozice (díl 6.) - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

18. srpna 2011, 00.00 | V minulých dílech našeho seriálu jsme si udělali detailní rozbor expozičních parametrů. Vedle času, clony a citlivosti jsou zcela klíčové (z hlediska správné expozice) též funkce automatického expozičního měření, expoziční kompenzace a histogramu a představují další z nutných předpokladů pro získání technicky správné fotografie.

V předešlém díle jsme si vysvětlili, jak funguje automatické měření expozice u digitálních fotoaparátů. Stejně tak již nyní víme, že způsoby měření expozice můžeme ovlivňovat nastavením fotoaparátu. Přesněji – můžeme měnit velikost plochy, ze které fotoaparát „sbírá“ údaje o intenzitě světla (z čehož následně automatika fotoaparátu vypočítá správnou kombinaci: čas/clona/citlivost). Bohužel expoziční automatika není neomylná. Ne vždy funguje korektně a za určitých specifických podmínek selhává. Naštěstí pro tyto případy jsou přístroje typu DSLR (i běžné kompaktní fotoaparáty) vybaveny další velice praktickou funkcí – kompenzací expozice.

Předešlé díly:
:: Díl 1: Začínáme
:: Díl 2: Expozice (Čas)
:: Díl 3: Expozice (ISO)
:: Díl 4: Expozice (Clona)
:: Díl 5: Měření expozice

Za předpokladu, že bychom fotili jen dobře vyvážené scény, žádné kompenzace by nebylo třeba! Praxe je však zcela jiná a zdaleka ne všechny scény jsou dobře světelně vyvážené...

Kdy a proč automatika selže?
V pohotovostním režimu fotoaparátu jeho měřicí automatika průběžně skenuje scénu a stále přepočítává a přenastavuje expoziční parametry (v závislosti na nastavení, zvolených funkcích a způsobu měření expozice). Každý digitální fotoaparát je kalibrován na střední šedou (18 %). Střední šedá je definována jako šedá, která odráží 18 % dopadajícího světla. V osmibitovém RGB zobrazení je vyjádřena jako '127-127-127'. Střední je proto, že leží přesně v jasovém středu stupnice mezi černou a bílou. Fotoaparát prostě předpokládá, že po zprůměrování všech hodnot jasů (EV = exposition value) v dané měřené oblasti snímané scény bude výsledek roven středně šedé. Ač se to zdá k nevíře, velice často je tento předpoklad skutečně splněn. Běžná krajinná scéna v poledním slunci nám po zprůměrování všech jasů i stínů opravdu dá středně šedou. Stejně tak to dopadne i při portrétní fotografii, neboť „pleťovka“ je též velice blízko středně šedé (odmyslíme-li si barvy a nefotíme-li zrovna černošku).

I v případě běžného portrétu jsme "jasově vyváženi". Velkou úlohu však může sehrát i vhodně (nevhodě) zvolené pozadí! Je-li silně kontrastní (tmavé/světlé) a máme-li zvoleno "celoplošné/poměrové měření", často nám to expozici portrétu výrazně "rozhodí"...

Problém nastává, fotíme-li scénu, která je výrazně tmavá, nebo naopak výrazně světlá! Automatika fotoaparátu totiž nedokáže změřit sílu dopadajícího světla ani odrazivost předmětů ve scéně. Nemá tedy šanci rozpoznat, svítíme-li slabým světlem na světlý, nebo silným světlem na tmavý povrch (je to pro ni to samé). Jediné, co akceptuje, je světlo procházející objektivem. Zkrátka, automatika fotoaparátu nastaví kombinaci expozičních parametrů (čas, clona, ISO) tak, aby scéna byla ve výsledku středně šedá – černou barvu tedy silně přeexponovává a bílou barvu naopak podexponovává! Typickými příklady z praxe budiž zasněžená krajina vs. noční fotografie. Zatímco sníh je většinou šedý (ne bílý) z důvodu podexpozice, noční fotografie jsou naopak často silně přeexponované. V obou případech automatika fotoaparátů selhává, protože předpoklad jasově vyvážené scény není splněn.

Typickou situací, kdy nám automatické měření běžně selhává, je fotografování "na sněhu"! Fotoaparát se prostě jen "snaží zprůměrovat" scénu na středně šedou. Výsledkem je pak sníh nikoli bílý, ale šedý – snímek je podexponován!


Výrazně světlé scény je tedy často nutné kompenzovat "do kladných hodnot (+)". Jak moc, to záleží na konkrétní situaci, a je nutné zkoušet a experimentovat...

Expoziční kompenzace
Pro případy příliš světlých/příliš tmavých scén máme k dispozici funkci kompenzace expozice. Ta nám slouží k nápravě odchylek vzniklých chybným změřením expozice automatikou fotoaparátu. Laicky řečeno, kompenzací expozice přidáváme (do „+“ )/ubíráme (do „-“) světlo. Technicky jde o manuální korekci expozice proti hodnotě nastavené automatickým měřením přístroje. Ať už posunujeme kompenzaci do „+“ nebo do „-“ ve finále nejde samozřejmě o nic jiného než o změnu času nebo clony (popř. obojího, závisí na aktuálně nastaveném expozičním režimu). Většina přístrojů kompenzuje v rozmezí ± 2 EV (některé DSLR i více). Stejně tak většinou můžeme volit (kvůli podrobnějšímu „ladění“) kroky po 1/2 EV nebo 1/3 EV. Ovšem pozor na omezený dynamický rozsah digitálních fotoaparátů! Chybná expozice/kompenzace jej může ještě více snížit. V praxi tedy světlé scény často potřebují kompenzaci do kladných hodnot (+), naopak výrazně tmavé scény potřebují kompenzovat do záporných hodnot (-). Digitální fotoaparáty prostě mají (více či méně) tendenci světlé scény podexponovávat a tmavé scény přeexponovávat. Nicméně situace se neustále zlepšuje a novější DSLR si s tímto problémem dokáží poradit (odhadnout „správnou“ scénu) čím dál lépe!

Stejný případ, ale opačný výsledek! Fotoaparát se u tmavých scén opět jen "snaží zprůměrovat" scénu na středně šedou. Výsledkem je pak přeexponovaná fotografie – černá je zase šedá...


Výrazně tmavé scény je tedy často nutné kompenzovat "do záporných hodnot (-)". Jak moc, to opět záleží na konkrétní situaci...

Expoziční bracketing (AEB, BKT)
V podstatě jde o „zautomatizování“ kompenzace expozice. Fotoaparát při aktivaci dané funkce snímá vždy s rozdílnou expoziční kompenzací. A to zpravidla v sérii tří snímků. Tzn. první snímek vyfotí přístroj bez kompenzace, druhý s kompenzací na jednu stranu, třetí snímek s kompenzací na opačnou stranu (+ a -, dle typu a značky fotoaparátu). Jak velký expoziční vějíř budeme mít (např.: -1/3 EV/0EV/+1/3 EV... -2 EV/0 EV/+2 EV), záleží na fotografovi. Většina DSLR jej umožňuje nastavit v rozmezí od ± 1/3 EV... až po ± 2 EV. Pozor! Fotoaparát nepořídí na jedno zmáčknutí sérii tří snímků! Co snímek – to stisk spouště (výjimkou budiž pouze sériové snímání)! Jediné, na co však třeba při používání „bracketingu“ myslet, je fakt, že jej máte zapnutý. Fotoaparát vám totiž bude pořizovat neustále dokola snímky s rozdílnou expoziční kompenzací (viz Expoziční vějíř – nastavený fotografem), dokud funkci nedeaktivujete popř. „nerestartujete“ fotoaparát.

   
Expoziční bracketing:
0 EV – bez kompenzace (vlevo), -1 EV (uprostřed), +1 EV (vpravo)
Obecně je lepší snímek spíše lehce podexponovat, více se toho pak dá zachránit.
Navíc "přepálená" obloha většinou moc esteticky nepůsobí!

Uzamčení expozice (Exposure Lock, AE Lock)
Pro exponování na určitou část snímku pomůže jednoduchý trik „zámku expozice“ (AEL = auto exposition lock). Každá moderní DSLR je vybavena tlačítkem označeným „*“ (hvězdičkou), při jehož stisku dojde k uzamčení právě naměřených expozičních hodnot (ovšem pouze na omezenou – krátkou dobu, dle typu fotoaparátu to bývá cca 5–10 s). Zámek expozice nám tedy umožní zablokovat hodnoty (čas, clona) bez ohledu na případné další překomponování scény. Kdy je to vlastně dobré? Vždy, když používáme metodu „point-recompose-shot“ (neboli zaostřit a překomponovat – bude v dalších dílech). Další použití je například u krajinářské fotografie, kdy se musíte často rozhodovat, budete-li exponovat na „stíny“ nebo na „světla“ (zem vs. obloha). Často oceníte funkci „AEL“ i v případech, kdy fotografujete silně kontrastní (světelněji náročnější) scény – portréty v protisvětle, východy/západy Slunce apod. Většinou chceme mít správně exponován hlavní prvek. Například když naměříme scénu, potom změníme kompozici snímku (pohneme s fotoaparátem) a chceme zachovat hodnoty expozice z původní scény.

U hodně kontrastních scén je téměř vždy problém expozici správně "vyladit". Expoziční bracketing nebo malý trik s "uzamčením expozice" jsou dobré metody, jak daný problém vyřešit. Chce to trochu cviku, ale lze se to celkem snadno naučit.

Závěrem
Kompenzace expozice je v mnoha případech vynikajícím (mnohdy tím jediným) pomocníkem, který nám může pomoci situaci zachránit (ať již úplně, nebo jen částečně). Téměř vždy, když budete fotografovat silně kontrastní scény, scény výrazně světlé, nebo naopak výrazně tmavé, je kompenzace expozice často hotovou spásou, díky níž můžete zachránit jinak expozičně zcela znehodnocenu fotografii. Spolu s vhodně zvoleným způsobem měření expozice (poměrové, se zdůrazněným středem, bodové, částečné) se tak kompenzace expozice stává silnou zbraní v rukou fotografa. Je tedy maximálně užitečné obojí znát, vědět, jak co funguje a kdy to využít ve svůj prospěch. Pár příkladů, kdy určitě kompenzaci, potažmo správné měření expozice, využijete (a budete zatraceně rádi, že jej máte): fotografie východů/západů Slunce, Měsíc v úplňku, snímky na sněhu, noční fotografie, makrofotografie, snímky v protisvětle, interiéry, exteriéry...

Příště: Histogram