Fotografujeme s DSLR: Měření expozice (díl 5.) - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

16. srpna 2011, 00.00 | V následujících dílech našeho praktického seriálu se budeme zabývat dalšími důležitými aspekty. Týkají se přímo expozice a konkrétně se jedná o expoziční měření, kompenzace nastavené expozice a histogram. Vedle základních expozičních parametrů (čas, clona, citlivost) jsou i tyto funkce klíčové a jejich pochopení a ovládnutí je dalším z nutných předpokladů pro technicky správnou fotografii.

Předešlé díly:
:: Díl 1: Začínáme
:: Díl 2: Expozice (Čas)
:: Díl 3: Expozice (ISO)
:: Díl 4: Expozice (Clona)

Máme-li dostatek (kvalitního) světla, pořídíme expozičně slušný snímek v podstatě čímkoli. Automatické expoziční měření fotoaparátu většinou nemá žádný problém a scénu "vyhodnotí" dobře...

Co je to expozice a co ji vytváří už víme (nebo alespoň tušíme). V předchozích třech dílech jsme se věnovali právě tomuto tématu – expozici coby základnímu stavebnímu kameni fotografie. Řekli jsme si také vše podstatné o expoziční („svaté“) trojici: času, cloně, citlivosti, neboli hodnotách, které nám expozici přímo ovlivňují. Nyní již tedy víme, jak nám funguje (a jaký vliv na konečnou fotografii z hlediska expozice) má čas, clona a citlivost (uváděná většinou podle mezinárodních standardů ISO).

Ovšem právě zde naráží ona pověstná kosa na kámen. Jak vlastně fotoaparát (potažmo fotograf) ví, jaký má nastavit čas, jak má otevřít/zavřít clonu a co s tou zatracenou citlivostí?! Ti zvídaví již nejspíš správně tuší, že vše je otázkou světla – jeho kvality, jeho intenzity. A je to přesně tak! Fotografie jako taková je pouze a výhradně o světle, o ničem jiném. Takže nepotřebujeme nic menšího, než „jen“ změřit množství světla ve scéně. Otázkou zůstává, „Jak“? a Kde“?

A přesně k tomuto účelu máme výtečného pomocníka, jenž nechybí v žádném moderním digitálním fotoaparátu (nejen v DSLR), funkci měření expozice (Metering). O co se vlastně jedná? Každý fotoaparát je vybaven svým vlastním expozimetrem (resp. senzorem, měřícím množství světla), který je neustále v pohotovosti. Jde jen o to „říct mu“ (nastavením v menu fotoaparátu), kde má údaje o světle naměřit. To jest v kostce princip expozičního měření.

Průřez DSLR: senzor pro měření světla procházejícího skrze objektiv je většinou umístěn v místech optického hranolu (u levnějších DSLR je místo hranolu používána soustava zrcátek)...

Metering
Měření expozice spočívá ve správném určení kombinace času, clony a ISO pro konkrétní scénu (světelné podmínky). Příroda i my, lidé, dokážeme vytvořit a kombinovat tak složité světelné podmínky, že jedno fixní měření expozice by nám bylo v podstatě k ničemu. Proto existuje hned několik druhů „meteringu“ (měření) a jde jen o to, určit oblast, ve které se bude expozice (neboli množství světla) počítat. Nespornou výhodou automatického měření expozice je fakt, že díky němu se může fotograf plně soustředit na kompozici, neboli samotný snímek (maximálně ocení zejména reportážní fotografové). Ne vždy však automatika pracuje korektně, a proto se na ni nemůžeme spoléhat na 100 %. Zásadní problém při měření expozice je v tom, že fotoaparát (potažmo expozimetr uvnitř přístroje) nemá ponětí o odrazivosti světla od předmětů ve snímané scéně. Nerozezná tedy, svítíme-li (my, slunce) silným světlem na světlé předměty (které odrážejí více), nebo slabým světlem na tmavé předměty (ty odrážejí světla méně). Jediné, co fotoaparát (expozimetr) akceptuje (je schopen změřit), je odražené světlo, procházející skrze objektiv! Obecně tedy lze říci, že automatické expoziční měření pracuje dobře ve všech případech, kdy je scéna jasově vyvážená. Problém nastává v okamžiku, kdy tento předpoklad splněn není. (O tom si povíme více v další kapitole: „Kompenzace expozice“...)

Aby to nebylo tak jednoduché, výrobci laškovně (a rádi) přiřazují jednotlivým režimům "Měření expozice" nejen různé názvy, ale kreativitou hýří také v grafických označeních, která mezi sebou (jednotlivými značkami) mnohdy doslova soupeří!

Měření expozice a jeho zóny
Současné digitální SLR (ale i některé kreativní kompakty) mají několik režimů, jak expozici změřit: určit odpovídající kombinaci času/clony/ISO. Přesněji, KDE expozici naměřit. Liší se pouze velikostí plochy (oblasti, zóny), která se zohledňuje z celkové scény. Různé režimy se hodí při různých situacích. Jen pro srovnání ještě dodejme, že měření expozice – ač je ve výsledku stejné – funguje u kompaktních fotoaparátů zcela odlišně. Fotoaparát měří vždy až za objektivem, nicméně zatímco u kompaktů snímá dopadající světlo až samotný obrazový snímač (závěrku, hledáček + hranol, AF senzor nebo zrcátko byste zde hledali marně), u DSLR je obrazový snímač krytý závěrkou a světlo prošlé objektivem tak měří speciálně k tomu určený snímač (zjednodušená verze expozimetru). Typickým řešením je umístění snímače na jednu ze stran hranolu hledáčku.

Jednotlivé režimy "Meteringu" a jejich měřící zóny (označeno šedivou barvou). Neboli místa, odkud se "sbírají" údaje k následnému vypočítání expozičních parametrů.

Poměrové/průměrové měření
Nejběžnější a rozhodně nejpoužívanější je měření poměrové. Označuje se jako: zónové, maticové, průměrové (multi-segment, matrix, evaluative). Kreativita výrobců v různých označeních zde nezná mezí, princip je však vždy stejný: pracuje s tím, že si rozdělí celou scénu – fotografii, to co vidíme v hledáčku – na x zón (Canon jich používá 35, Nikon něco přes 1 000, Olympus 50, atd.). Kolik jich je, není zas tak podstatné, podstatné je, že v každé jednotlivé zóně (můžeme si je představit jako jednotlivá políčka šachovnice), je naměřen průměrný jas v EV jednotkách (barva se ignoruje, důležitý je pouze jas), poté se všechny údaje sečtou (množství hodnot odpovídá počtu jednotlivých zón) a fotoaparát z nich udělá průměr! Zároveň se však zohlední i místo zaostření (aktivní AF oblast/ostřicí bod) – tedy vzdálenost objektu – a výsledky jsou porovnány s rozsáhlou interní databází uvnitř fotoaparátu. Fotoaparát tedy udělá průměr scény s tím, že se pak snaží „odhadnout“ správnou kombinaci času/clony/ISO pro snímanou scénu. Poměrové měření se hodí pro běžné, jasově dobře vyvážené scény a použít jej lze u cca 80 % běžných fotografických scén.

U jasově vyvážených scén nemá poměrové (průměrové) měření problém. Pro běžné "každodenní" snímky se na ně tedy můžeme většinou spolehnout...

Stejně tak snímky v interiérech, kde je průměrný jas scény velice blízko středně šedé, nemá měřící automatika důvod selhat!

Celoplošné se zdůrazněným středem
Ačkoli grafické označení v menu fotoaparátu může být často zavádějící (Canon se svým „prázdným rámečkem“ coby „Zdůrazněný střed“ hraje prim), textové označení nenechá nikoho na pochybách. Zpravidla se jedná o nejdelší název (Poměrové vyvážení se zdůrazněným středem/„center-weighted average“), které pracuje na podobném principu jako celoplošné – to jest měří také v celé ploše snímku, ovšem s tím rozdílem, že největší váhu dává oblasti okolo středu (cca 40–60 %) a okrajové části se „lehce ignorují“, protože nejsou pro nás – a tedy i fotoaparát – až tak podstatné. Důraz je kladen na správnou expozici hlavního objektu, nacházejícího se ve středu scény, s tím, že okolí může být (a také často je) přeexponované nebo podexponované. Zároveň se zde zcela ignoruje aktivní zaostřovací bod, vždy se měří oblast okolo středu; kam ostříte, je irelevantní. Běžně se tento režim uplatní pro většinu situací, kde selhává předchozí – poměrové měření. Režim „center-weighted average“ lze úspěšně použít buď ve světelně kontrastních scénách (typicky portrét v protisvětle), nebo všude, kde nás zajímá především hlavní objekt a „to kolem“ nás příliš nevzrušuje (viz: portrét obecně, dále produkt, makro ap.).

Všude, kde máme kontrastní scény (typicky "portrét v protisvětle") a zároveň nás zajímá především "to uprostřed", je vhodnější volit "Zdůrazněný střed".
Ale u portrétních snímků obecně není vůbec na škodu využívat tohoto režimu.

Naopak pro portréty v kombinaci s reportáží či dokumentem není "Zdůrazněný střed" úplně vhodný. Scéna je sice kontrastní (a je mj. o portrétu), ale zároveň se nám zde krásně společně "vyváží" jasy vs. stíny...

Částečné/bodové
Bodové (spot) nebo částečné měření (partial) používá k vyhodnocení velice malou oblast okolo středu (u bodového měření je to cca 1–3 %, u částečného měření cca 3–8 %). Vše ostatní fotoaparát ignoruje. Ostřicí bod je opět mimo hru, nicméně některé fotoaparáty mohou disponovat možností svázání bodového měření s aktivním AF bodem. Už z toho důvodu, že se zohledňuje skutečně malá oblast z celkového snímku, je toto měření v běžné praxi nepoužitelné. Na druhou stranu nám zase umožní změřit relativně velice přesně konkrétní bod ve snímané scéně. Bodové nebo částečně měření lze tedy úspěšně aplikovat na scény extrémně kontrastní, scény s velkým dynamickým rozsahem, kdy přesně víme, kterou oblast chceme mít správně exponovanou. Typickým příkladem budiž fotografování Měsíce za úplňku. Bodové/částečně měření lze však využít stejně tak například pro naměření nejsvětlejšího a nejtmavšího bodu ve scéně a z toho posléze vypočítat rozdíl EV. Nicméně jedná se o dosti pokročilou fotografickou techniku, kterou můžeme s úspěchem používat jen tehdy, kdy přesně víme, co a kde chceme měřit...

Zde by sice "vyšel" i režim "Zdůrazněného středu", nicméně "Částečně měření" nám může pomoci "ignorovat" vše ostatní a exponovat správně jen určitou (malou) část snímku. Ostatní nás příliš nezajímá (a díky malé hloubce ostrosti stejně ani nebude mít na konečném snímku valný význam)...

Zde nemá ani "Zdůrazněný střed" a už vůbec ne "Celoplošné měření" žádnou šanci! Automatika fotoaparátu se bude vždycky snažit "najít" kompromis mezi "bílou koulí" v popředí a "temnotou" v pozadí. Výsledkem bude těžce přepálená koule (bez kresby, bez detailů) na tmavém "podkladě". Zde nepomůže ani maximální korekce expozice!
Jedním z možných řešení je "Bodové měření" expozice (a nebo plně manuální režim M)...

Shrnutí
Práce s moderními digitálními SLR přístroji (ale i běžnými kompaktními fotoaparáty) je značně zjednodušena díky množství velmi užitečných funkcí. Měření expozice představuje určitě jednu z nich. Jak amatéři, tak profesionálové ji uvítají, neboť se nemusejí trápit s nastavením expozice (typicky při reportáži) a mohou se soustředit jen na správnou kompozici, popř. korektní zaostření. Na druhou stranu má i měření expozice svá specifika a limity, jež se určitě vyplatí znát a respektovat. Jestliže pochopíte, jak princip měření funguje a začnete jej využívat ve svůj prospěch, zase se posunete – v případě dobrého technického zvládnutí snímku – o krok dál.

Příště: Kompenzace expozice