Sto a tři rady pro lepší fotografie – 3. Odstraňte vše nepotřebné - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

103rad_3_100px

103rad_3_100px

22. dubna 2011, 00.00 | Po dvoudílném obecném úvodu můžeme konečně přistoupit k probírání jednotlivých rad a doporučení. Začínám radami obecnými, využitelnými bez ohledu na žánr, kterému se věnujete. Poté zmíním nejoblíbenější fotografické žánry a jejich specifické problémy. Následovat budou formální a technické možnosti během fotografování a nakonec i vyzkoušené postupy v postprodukci, tisku, adjustování, vystavování, publikování a dalším možném využití hotových fotografií.

Předesílám, že všechny dále postupně uváděné rady jsem sám v praxi vyzkoušel a používám je. Což ovšem naprosto neznamená, že někdo jiný nemůže používat zcela jiné postupy, leckdy docela protichůdné. I s nimi samozřejmě může dosahovat výborných výsledků. Stejné je to v jakémkoli jiném tvořivém oboru, od kuchařského umění až po automobilové závody. Leckdo, zejména milovníci exaktních technických návodů krok za krokem, se nad touto skutečností pozastavuje s typickými výkřiky typu: „Jak může ten idiot tvrdit, že zrnitá (dnes je moderní říkat zašuměná), neostrá a díky nedostatku světla lokálně podexponovaná fotografie často působí mnohem poutavěji a výtvarněji, než… (doplňte sami podle vlastních preferencí), když je přece nad slunce jasnější, že… (opět doplňte laskavě sami podle vlastních preferencí).“ Připomíná přitom hlavní aktéry setkání závodníka formule jedna, taxikáře a traktoristy, kteří se donekonečna a do krve hádají o tom, které vozidlo je nejlepší a nejužitečnější.

I když se krásná slečna na první pohled tolik liší od vysušeného rockového důchodce nebo dokonce polorozpadlého dřevěného plotu, všechny tři objekty mají z fotografického pohledu i spoustu společného. Co to znamená? V následujících pokračováních se budeme zamýšlet nad řadou problémů a otázek, týkajících se fotografického vidění a obecně řečeno, tvorby. Budeme rovněž popisovat podmínky a okolnosti vzniku konkrétních fotografií. Pro efektivnější využití zkušeností a tipů z toho plynoucích ale není dobré chápat jednotlivé rady příliš úzce. Vy třeba nebudete fotografovat stejnou slečnu nebo dokonce ani stejný typ objektu, zaujme vás ale podobný druh světla anebo budete právě řešit obdobnou počítačovou manipulaci se zcela jiným záběrem, a přitom můžete využít úplně stejné nebo hodně podobné řešení. Nebojte se experimentovat a aplikovat přečtené na svůj vlastní problém. Odnesete si tak z textu daleko víc, než z bezmyšlenkového kopírování hotových doslovných návodů, které se v jistém smyslu tolik podobá oblíbenému používání hotových softwarových filtrů v grafických programech (nebo vaření instantní polévky).

Řešení je tedy vlastně jednoduché! Pokud se vám mé rady budou zdát zajímavé nebo smysluplné, vyzkoušejte je, a když se vám osvědčí, používejte je. Pokud jste už dál, nebo fotografujete programově jinak, můžete je v klidu ignorovat, a přesto mohou být vaše fotografie (minimálně pro vás) zajímavé. Pokud pro nás máte vlastní, mnohem lepší návod, podělte se o něj. A pokud nebude něco jasné nebo dostatečně podrobné, klidně se ptejte. Na nejčastější dotazy se pokusím příležitostně a podle vyhrazeného prostoru odpovědět. V následujících pokračováních pro vás navíc chystáme některá další překvapení, mimo jiné i soutěž, v níž si budete moci konkrétní postupy vyzkoušet a porovnat výsledky s ostatními.

1. Rada – Odstraňte vše nepotřebné

Uvědomme si hned na začátku nebetyčný rozdíl mezi záměrnou tvorbou a náhodným vzpomínkovým cvakáním. Nemusíte rovnou skutečně aranžovat předměty na scéně a fyzicky manipulovat s objekty vašeho zájmu, i když i to je jedna z cest. Ale i při obyčejných toulkách po okolí a běžném nacházení už „hotových“, reálně existujících námětů můžete (a měli byste) „tvořit“ daleko dřív, než stisknete spoušť. Odstranění všeho zbytečného ze záběru je jedním z důležitých úkonů, na které přitom musíte myslet. Chápejme přitom to, co vědí malíři už řadu století: vše, co je v obraze, musí mít nějaký řád, smysl a logický důvod. Nic, co je pro pochopení tohoto důvodu podstatné, nesmí chybět, na druhé straně nic nesmí přebývat, překážet, být prostě jenom opomenuto. Neobstojí tedy tvrzení, že jsem to nestihl, že pozadí na místě nebylo úplně vhodné, že bylo málo světla, že jsem nestačil vyměnit objektiv, že se mi ta chybějící ruka už prostě nevešla. V podobném případě můžeme sice autora politovat, ale fotografie je zkažená. Vše, co není objekt, rekvizita nebo záměrně vybrané pozadí, nemá na snímku co dělat.

Tenhle frajer není žádná Star, i když si to právě on i jeho obdivovatelé nejspíš myslí. Proč mu ale neudělat radost, i když si o jeho možná trochu zbytečném riskování můžeme myslet své. Asi by nás nepochválil, kdybychom zakomponovali do formátu jen jeho postavu, případně malou část konstrukce, na které stojí. Bylo by mu sice vidět báječně do obličeje, účinek a velikost jeho výkonu ale stojí a padá právě s tím, že stojí na vrcholu Dachsteinu, nejvyšší hory v okolí, navíc na špici ocelového kříže, tam umístěného, a že je jediný, kdo se takového kousku v danou chvíli odvážil. To všechno musí být z fotografie patrné, cokoliv navíc (i méně) by zbytečně odvádělo pozornost nebo bylo na úkor srozumitelnosti. Technické detaily: kinofilmový odolný kompakt Olympus AF-1 twin, objektiv 35 mm, negativ naskenován v minilabu a mírně vyretušován, zejména od škrábanců a nečistot.

Takto pojaté fotografování (přesněji skladba záběru) se vlastně blíží spíše sochařství než malířství. Zatímco malíř, když začíná malovat, stojí před prázdnou plochou a sám rozhoduje, co ze skutečného světa nebo ze svých představ na ni umístí, jakou barvou, jak veliké a do kterého přesně místa, sochař pracuje obráceně. Před započetím práce stojí u kusu kamene a hotová socha už je v tu chvíli vlastně uvnitř. Stačí jen „jednoduše“ odstranit vše ostatní, nepotřebné. Právě tak musí pracovat fotograf. Jestliže stojí na ulici nebo v ateliéru před postávajícím či polehávajícím modelem, rozhodnut zhotovit záběr, vidí zprvu jen chaos a zmatek. V hledáčku nebo na displeji zapnutého fotoaparátu je totiž (pokud na objektivu nemáme náhodou zapomenutou krytku) něco vidět vždycky.

To ale ještě není důvod ke stisku spouště! Je na nás, jako na autorech, upravit modelem zvolenou pózu, rámečkem hledáčku a odstupem vybrat to podstatné, objektivem, úhlem záběru nebo záměrně malou hloubkou ostrosti zvolit patřičný tvarový a barevný kontrast, odstranit rušivé předměty v popředí i pozadí, uklidit rozházený stůl, dlouhým časem zdůraznit případný pohyb, lokálním přisvětlením dostat kresbu i do stinných partií. Pokud to neuděláme a nepodařenou fotografii pak omlouváme častým tvrzením, že „to tam prostě tak bylo“, působíme stejně směšně jako nešikovný sochař, který by tvrdil, že v jeho kameni uschovaná socha byla zkrátka nedokonalá a on měl prostě smůlu (mimochodem, sochařům se i tohle skutečně stát může, proto se skutečný mistr pozná už při výběru kamene – ve fotografii to přirovnejme třeba k výběru motivu, který doufáme zvládnout). Kámen není kindervejce a fotografie nevzniká před objektivem, ani ve fotoaparátu, ale v hlavě jejího autora.

Nikde není řečeno, že skladba obrazu musí probíhat výhradně před stiskem spouště a výhradně během fotografování. Co třeba naskicovat zajímavý nápad předem na kus papíru, pak postupně vyfotografovat jednotlivé jeho prvky a výslednou podobu obrazu složit v počítači, případně pomocí klasického stříhání a lepení jednotlivých prvků na vhodnou podložku? Druhá z možností má jen připomenout, že nejde o nic nového pod sluncem. Dnes můžete kombinovat jednotlivé prvky před objektivem fotoaparátu, na monitoru v grafickém editoru, ale třeba i na ploše skeneru nebo kopírky. Dříve posloužil stejně dobře zvětšovací přístroj nebo diaprojektor a výsledku se říkalo například fotogram. I reálná fotografie může sloužit jen jako stavební prvek pro další (foto)grafickou kompozici. Teprve v ní se často realizuje autorský záměr. Tento postup je běžný v moderní počítačové sazbě a v návrzích reklam a tiskovin všeho druhu. V tomto konkrétním případě byla z několika fotografií (všimněte si nohou a rukou redaktora, zavaleného čtenářskými dotazníky) složena ilustrace k listárně v zákaznickém magazínu. Technické detaily: Hasselblad 501 6×6 cm s digitální stěnou Phase One; Nikon D70, objektiv AF-S 17–70 mm.

Fotografie nemusí být vždycky jen úzce vymezený obor, jak ho zjednodušeně často chápeme, a nemusí pokaždé odrážet existující realitu. Reportážní, dokumentární a žurnalistická fotografie jistě, ale výtvarná, tvůrčí, aranžovaná? Ta má zcela jiné úkoly a cíle. Může bavit, poučovat, přesvědčovat, šokovat, lákat, ilustrovat, zdobit. Je-li pravdivá, dobře, ale bývá to zcela podružné. Dokonce i fotografie, tvářící se realisticky, jsou často uměle naaranžované a to ne (pokaždé) proto, aby lhaly, ale například pro značnou obtížnost, finanční náročnost nebo dokonce nemožnost pořízení záběru skutečného originálu. Pak mluvíme o simulaci reality. Ve volné tvorbě máme ale daleko větší vůli. Rozhoduje jen fantazie tvůrce nebo zadání zákazníka.

Že bychom přitom měli znát řadu pravidel z oblasti obecných výtvarných oborů a pravidel, počínaje teorií barev, kompozice a estetiky, je jedna věc, že se to v praxi z nejrůznějších důvodů neděje, je zase věc jiná. Být tvůrčí a jedinečný je velmi důležité, často je ale méně ve skutečnosti více. Velmi často je rychlost a cena důležitější než originalita. Není nic špatného na tom, když vyzkoušíte a zapamatujete si několik základních, malebně působících skladebných rozmístění a budete je ve svých záběrech standardně používat. Pravidlo třetin, úloha úhlopříčky, vztah popředí a pozadí, využití lokální neostrosti, směřování světla na hlavní objekt a mnoho dalších, o kterých ještě budeme mluvit. Pochopíte-li tato základní pravidla a naučíte-li se je automaticky a až možná bezmyšlenkovitě používat, nic nezkazíte a i ve stresové situaci a v té jedině správné vteřině budete schopni pořídit kvalitní záběr.

Všechny prvky, použité na této fotografii, reálně existují. Teprve fotograf je ale spojil ve výsledný snímek. Přitom pracoval s kompozicí, barvami i s osvětlením. Na první pohled se skutečností nijak nemanipuluje, zdání ale klame. Modelka pro zlepšení kompozice a barevnosti fotografie drží dva spodní listy, původně ležící na zemi, v ruce tak, aby spodní část fotografie barevně ladila s pozadím a aby zakryla rušivou barvu svého svetru. Plocha listů je záměrně kolmá k ose objektivu proto, aby byly oba listy, shodně s obličejem, maximálně ostré. Nevhodné světelné poměry, panující v parku v době fotografování, vyrovnala odrazná deska, umístěná těsně vedle fotografa. Technické detaily: Nikon Coolpix 995, clona 5,6 a čas 1/125 s.

V dobách drahého filmu se radilo, choďte s hledáčkem nebo jen papírovým okénkem u oka a zkoušejte si různými výřezy reality před vámi komponovat a nacházet „krásné“ nebo zajímavé obrazy. Dnes můžete bez problému použít displej jakéhokoli kompaktu. V nouzi, pokud nemáte zrovna s sebou fotoaparát, stačí i prsty obou rukou. Tuhle činnost, tedy odstraňování nepotřebného a naopak zarámování a obsažení všeho důležitého, musíte prostě zautomatizovat a být schopni standardně dobrou kompozici vytvořit kdykoli a kdekoli. Někdy budete muset odstranit spadané jehličí, posunout židli nebo požádat přebytečnou osobu, aby na chvíli odešla ze záběru, jindy se budete muset přesunout vy, vystoupit nahoru nebo si lehnout, abyste dostali trpasličího psíčka a jeho hračku do vzájemné pozice, ve které je chcete mít.

Třeba budete muset vyměnit objektiv, aby to, co je ostré, se stalo neostrým a méně rušilo, jindy budete muset počkat na jiné světlo nebo celé jeviště obejít a snímat z vhodněji (ne vždy více!) nasvícené strany. Nemusíte totiž odstranit pouze nevhodné předměty, ale i rušící barvy, světelné skvrny, lokální přezáření způsobené protisvětlem a mnoho dalšího. Jiné prvky ale mohou v obraze naopak chybět a zatím třeba čekají, až je vy jejich posunem nebo vlastním přemístěním do záběru dostanete. Tohle musíte dělat (a děláte) automaticky. Výsledkem bude dobrá, tradiční a použitelná fotografie.

Pokaždé ale, když zrovna budete mít na záběr více času a ten standardní pohled, výřez a kompozici budete mít už na kartě, zkuste ještě jeden nebo několik záběrů jiných. Pokuste se některá nebo všechna naučená pravidla porušit. Úplně odcloňte a rozostřete objektiv, nastavte nesmyslně dlouhý čas, zapomeňte na korektní a lichotivé úhly pohledu, fotografujte v nepřijatelném osvětlení, uspořádejte jednotlivé prvky do absurdních zákrytů a souvislostí, přidejte něco nepatřičného, netradičně barevného… Právě tohle je totiž tvorba. Ta nemusí přinášet pokaždé použitelný, zaručený a předvídatelný výsledek a dokonce se nemusí ani líbit (nelíbí se velmi často). Občas vás ale tyhle (a jenom tyhle) postupy navedou na něco nového, co ještě nikoho nenapadlo, v čem budete jedineční a co, až se to pořádně naučíte (jeden pokus pro eliminaci náhodnosti nestačí), vás posune směrem k žádoucí originalitě. Přestanete být dobrým řemeslníkem, stanete se tvůrcem.

Učitelka orientálního tance předvádí své mistrovství na pódiu krumlovského divadla a objednala si ostré fotografie z reálného vystoupení, na kterých bude zachycena nádhera autentických kostýmů. Je třeba zapomenout na „umění“, existujícího světla je málo a hlavně jeho úhel je zcela nevhodný a nepředvídatelný. Řešením je blesk, který díky teplotě svého světla, blížící se teplotě světla denního, zachová reálné barvy všude tam, kam dosáhne. Externí přídavný blesk je daleko silnější než blesky zabudované přímo do fotoaparátu, a tak je možné i ve světelně nepříznivých podmínkách a u vzdálenějších objektů rychlé pohyby zobrazit ostře. Nehrozí tolik ani častý problém červených očí. Osa vyzářeného světelného kužele je totiž vzdálenější od osy objektivu než u blesků v kompaktních tělech kapesních přístrojů. Pokud je ale ve skutečnosti bez použití blesku nedostatek světla pro konkrétní expozici, ostré kontury hlavního motivu jsou vždy vykoupeny tmavým pozadím, v praxi se nelze ubránit ani lokálním přepalům dílčích oblastí. Technické detaily: Canon EOS 50E, ohnisko 200 mm, clona 4, čas 1/125 s, externí systémový blesk Canon Speedlite 380 EX, film naskenován v grafickém studiu.

Nevyužít výklenku ve staré továrně, natřeného výstražnou kombinací žluté a černé, pro přirozené zarámování tohoto obrazu, by byl neodpustitelný hřích. Barvy modelčina oblečení a další detaily by od této výstrahy zbytečně odváděly pozornost, částečný převod do černobílé stupnice i jednoduché měkké nasvícení z levé strany soustředí proto pozornost jen na hlavní tvary a kompoziční řešení. Lokální barevnost byla v počítači upravena a zvýrazněna, respektuje ale situaci, nalezenou na místě fotografování. Technické detaily: Nikon D70, zoom objektiv Nikkor, přepočítané ohnisko 44 mm, clona 4,5, čas 1/500 s, priorita clony.